Strana 30
REFLEKTOR / CENA FRANTIŠKA KRIEGLA
Nechtělo se mi věřit, že to tak je. Cí-
tila jsem se, jako bych ztratila úplně
všechno.
Kdy jste zjistila, že nešlo ozdra-
votní důvody, ale že za tím je
snaha osnižování porodnosti
uromských žen?
Hodně pozdě. To už jsem začala svůj
boj. Do té doby se mi děla zvláštní
věc. Pořád jsem měla pocit, že těhot-
ná být můžu. Neuvědomovala jsem
si to, dokud jsem třeba nepřišla do
obchodu, kde byly dětské ponožky,
kočárky, oblečení. V tu chvíli jsem
pokaždé brečela.
My jsme si pořád přáli holčičku.
Neustále jsem myslela na to, že bude
po mně taková panenka. Samozřej-
mě jsem ale byla šťastná, že mám
dva zdravé syny.
Jednou jsem tak seděla doma a na-
jednou jsem na teletextu zahlédla, že
v nějaké neziskové organizaci – to
jsem ani netušila, co to znamená
nezisková organizace – se scháze-
jí ženy, kterým se to stalo také. V tu
chvíli jsem si řekla, že bych měla jít
za nimi a říct jim o sobě.
Tehdy vás tedy poprvé napadlo,
že ta sterilizace nebyla ze zdra-
votních důvodů?
Ano. Ale bylo mi to divné hned po
návratu z porodnice. Tehdy jsem
šla na úřad a začala se ptát, protože
některé romské ženy mi řekly, že za
komunismu se za podvaz vaječníků
dávaly peníze. Teď byl začátek de-
vadesátých let a já se na úřadě ptala,
proč mi to udělali.
Na jakém úřadě jste to řešila?
Už nevím, jak se jmenoval. Odpově-
děli mi, že netuší, o čem to mluvím,
a zkrátka mě vyhodili ven. A že prý
o tom se mnou dál mluvit vůbec ne-
budou. Od té doby jsem nebyla ni-
kde. Nenapadlo mě, že můžu někoho
žalovat. Až v roce 2005.
To už tuto záležitost řešil tehdejší
ochránce veřejných práv Otakar
Motejl.
Ano. A já přišla do organizace Vzá-
jemné soužití, kde jsem potkala
spoustu žen se stejným problémem.
Co to svámi udělalo, když vám
došlo, že těch žen byly od sedm-
desátých let tisíce?
Nevěřila jsem vlastním očím. Co
nám to dělali? Jaký pro to měli dů-
vod? V hlavě mi to šrotilo. Když
jsem přišla domů, pořád jsem o tom
mluvila. Opakovala jsem, kolika žen
se to týká, jak to jejich muži ješ-
tě ani nevědí. Jak to ony skrývají.
V tu chvíli jsem si řekla: „Ne, já to
všechno řeknu. Všechno!“ Neuvě-
domovala jsem si, že to uslyší lidé,
svět, to mě vůbec nenapadlo. Věděla
jsem ale, že když mi toto provedli,
musím to říct nahlas. Proč bych to
tajila, když to je pravda? Proč bych
se měla stydět já? A tím pádem jsem
se nebála mluvit.
Kumar Vishwanathan, ředitel Vzá-
jemného soužití, s námi celý tento
boj táhl. Začala jsem s ním jezdit na
vládu, k ombudsmanovi… Protože
jsem byla dlouho bez práce a zavře-
ná za tou zdí, neuměla jsem mluvit.
Neuměla jsem se vyjadřovat.
Jak se kvám na vládě chovali?
Ze začátku to pro mě bylo fakt těž-
ké. Opravdu jsem se styděla mluvit.
V hlavě mi jelo: „Něco řeknu a třeba to
nebude trefné, vhodné.“ Vždycky nás
ale vyslechli. I když s námi nesouhla-
sili. Vláda se pořád měnila. To pro mě
bylo asi nejhorší. Pořád se setkávat
s někým dalším. Pořád to vykládat
dokola dalším a dalším ministrům.
Ten spolek žen mě na začátku nazval
tiskovou mluvčí s tím, že budu jezdit.
Vybraly mě, protože jejich muži by
jim to nedovolili. A já mohla.
Váš muž hned souhlasil?
Nemusela jsem ho vůbec přesvědčo-
vat. Viděl, jak moc se tím trápím, a chtěl
Nevěřila jsem vlastním očím.
Co nám to dělali? Jaký pro to měli
důvod? V hlavě mi to šrotilo. Když
jsem přišla domů, pořád jsem o tom
mluvila. Opakovala jsem, kolika žen
se to týká, jak to jejich muži ještě
ani nevědí. Jak to ony skrývají.
Vojtěch Čelko,
slovenský historik
apublicista,
na vyhlášení
Krieglovy ceny
10. dubna 2025
vPraze