Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 29

29

se dozvěděla, že můžu zadarmo na-

stoupit na střední školu.

Vté době už jste měla odrostlé

syny?

Jeden byl ještě na základní škole.

Řekla jsem si, proč bych to nemohla

zkusit. Žádnou překážku jsem nevi-

děla.

Jen zmíním, že šlo oobor asis-

tent pedagoga.

Ano. Podala jsem si přihlášku, vzali

mě a do školy jsem nastoupila.

Asi nebylo úplně jednoduché

se zprostředí, vněmž jste žila,

vymanit, najít motivaci.

Už jsem byla strašně dlouho doma,

děti byly už větší a já jsem měla po-

řád jen hadr v ruce a dokola uklízela.

Pořád drobečky, drobečky, drobečky

– už mi to lezlo na mozek. Také jsem

bydlela ve vyloučené lokalitě na

Přednádraží. Dalo by se říct, že jsem

neviděla za tu zeď. Řekla jsem si, že

tu nejsem proto, abych vedla takový

život. Chtěla jsem něco změnit.

Ta zeď tam byla reálná, nebo to

myslíte jako metaforu?

Nebyla reálná. Byla to ale taková lo-

kalita, kde nebylo opravdu nic. Žád-

né obchody, žádná škola. O dvě za-

stávky dál bydlela moje maminka.

Ani moji rodiče k nám ale nechtěli

chodit, protože měli pocit, že to tam

vypadá hrozně. Byt jsme ale měli

nádherný. Od města.

Dlouho jsme bydleli se dvěma dět-

mi u rodičů, ale už jsme chtěli byd-

let sami. Dá se říct, že prvního syna

vychovali moji rodiče, protože když

přinesete babičce a dědečkovi první

dítě, nastane zvláštní situace.

Jako matka jsem mu nesměla nic

dát, nic jsem s ním nesměla dělat.

Syn mi pak nakonec u mamky i zů-

stal. Nechtěl s námi bydlet. Snažili

jsme se, aby bydlel s námi, ale on as-

poň o víkendu utíkal k babičce.

Šla jste studovat také proto,

abyste ukázala dětem, že jsou

ijiné perspektivy?

Určitě ano. Stále jsme bydleli v této

vyloučené lokalitě, já jsem začala stu-

dovat, manžel chodil do práce a děti

do školy. A já pro všechny byla na-

jednou jiná. „Aha, tak ty ses změnila,

už seš gadžovka!“ Už jsem nebyla

cikánka, ale gadžovka, která je večer

napomíná, aby nekřičeli, protože ráno

vstáváme do práce a podobně. Nebylo

to příjemné, že jsem musela takovým

věcem od Romů čelit.

Mělo smysl je přesvědčovat, ať to

naopak zkusí také?

Až později. V tuto chvíli ještě ne. A ne

přímo tady. Zkoušela jsem to později

v jiné lokalitě a podařilo se mi nějaké

mladé holky přesvědčit, aby si udě-

laly aspoň rekvalifikační kurz.

Přejdu kvašemu prvnímu těžké-

mu nárazu srasismem. Po naro-

zení druhého syna vroce 1990

vám lékař hned po císařském řezu

provedl sterilizaci. Váš případ

byl hodně medializovaný, tak ho

nemusíte líčit dopodrobna, ale

můžete mi říct, co žena cítí, když

se probere znarkózy atoto zjistí?

Já jsem to zjistila na jipce až za tři

dny. To už jsem ležela na normálním

pokoji, přišel pan primář a já jsem se

ho zeptala, co všechno se kolem mě

dělo. On mi oznámil, že jsem měla

druhý císařský řez a že mi provedli

sterilizaci. Zeptala jsem se ho, co to je,

protože jsem to slovo do té doby ne-

znala. Vysvětlil mi to takto: „Už nikdy

nebudete mít děti. Utekla jste hrobní-

kovi z lopaty.“ Jak utekla? Z jaké lo-

paty? Vůbec jsem tomu nerozuměla.

Předpokládám, že se vám snažil

vysvětlit, že vám to museli udělat

ze zdravotních důvodů.

Ano. Když mi jasně řekl, že už nebu-

du mít další děti, rozbrečela jsem se.

Když jsem začala

docházet na úřad práce,

měla jsem tam problémy.

Pořád mi vyčítali,

že nemám práci

a že si ji mám hledat,

že přece není možné

být na dávkách.