Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 33

33

z rodiny. Druhý byl můj syn, ten už

ale chodil na denní studium.

Oba synové mají střední školu?

Ne, jen mladší. Můj starší syn má rád

manuální práci. Mladší dělá vycho-

vatele v diagnostickém ústavu. Za-

bývá se sociální prací jako já.

Změnil se přístup lidí zvylouče-

ných lokalit vůči vám? Nebo vám

ještě říkají „ty už jsi gadžovka“?

Už se na mě dívají jinak. Ve Vzájem-

ném soužití jsem pracovala dvacet

let. A nevěnovala jsem se jen tématu

sterilizace. Pracovala jsem v týmu,

kdy jsem chodila do rodin a pomá-

hala jim, aby se děti navrátily zpět

z dětských domovů. A zabraňovala

jsem tomu, aby se do dětských do-

movů dostávaly.

Také jste řešila, aby rodiče posí-

lali děti do školy.

Ano. Chodila jsem s rodiči do školy

a snažila se o to, aby zameškané hodi-

ny, které už měly, byly omluvené. Aby

těmto dětem ještě dali ve škole šanci.

Řekla byste, že se vtomto něco

změnilo? Protože tato otázka se

řeší dodnes.

Určitě už je to lepší. Jen je problém,

že jsou segregované školy. Když ma-

joritní rodiče vidí, že romských dětí

ve škole přibývá, přihlásí své dítě na

jinou školu.

To je pro nás pro všechny velmi

smutné, protože romské děti by měly

být začleněny mezi ostatní. Měly by

mít kamarády i odjinud.

Snažíte se přesvědčit ředitele

školy? Nebo ty rodiče?

Tuto práci už nedělám, poslední tři

roky se už zabývám jen ženami.

Když jsem ale chodila na schůzky

s řediteli škol, říkali mi, že s tím nic

nenadělají. Že je k tomu tlačí rodi-

če. Už nejsou spádové oblasti, takže

mohou dát své děti kamkoli. A radši

je budou vozit daleko, než aby jejich

děti byly ve třídě s romskými.

Já už rok pracuji v Romodromu. To

je také nezisková organizace, poboč-

ky má po celé České republice a za-

bývá se hodně třeba bydlením. Také

dochází za vězni a pomáhá jim ještě

před propuštěním.

Já se ale věnuji opravdu už jen ste-

rilizovaným ženám. Máme podané

žádosti na ministerstvo a jednáme

s právníky, kteří pak píšou, z jaké-

ho důvodu by měla konkrétní žena

odškodnění dostat. Já jsem ten zdroj

mezi žadatelkami o odškodnění

a ministerstvem. Zajišťuju potřebnou

dokumentaci a předávám ji právní-

kům.

Kčemu vám bude dobrá Cena

Františka Kriegla?

Vůbec jsem toto ocenění neznala.

Když jsem si to přečetla, nadchlo mě

to. Věděla jsem od Gwendolyn, že

Charta v roce 1977…

… Charta 77 otevřela problém ne-

dobrovolné sterilizace romských

žen jako první.

Ano. Byla jsem nadšená z toho, že

jsou to oni, ta první vlaštovka. A že

oni mi teď to ocenění předají. Nera-

da se chválím. Jsem ale opravdu moc

ráda, že takovou cenu získám. 

Rozhovor byl převzat

s laskavým svolením Deníku N.

Můj tatínek chtěl také studovat, ale

nemohl. Byl ze Slovenska, měl těžký

život. Když přišli do Česka, musel

okamžitě pracovat a pomáhat rodině.

Vždycky mi ale říkal, že chtěl studovat.

Slavnostní

vyhlášení

Krieglovy ceny

hostilo Národní

muzeum a jeho

generální ředitel

Michal Lukeš.