Strana 23
23
odlišný přístup vyučujících a vede-
ní školy. Všechno zpětně líčí v těch
nejpozitivnějších barvách. Získala
tak motivaci k dalšímu studiu, takže
pokračovat na vysoké škole bylo při-
rozeným vyústěním.
Aktuálně se věnuje bakalářskému
oboru Liberal Arts and Humanities,
tedy svobodná umění a společenské
vědy. „Jde o multidisciplinární obor
zahrnující kombinaci různých věd,
jako jsou dějiny umění, psychologie,
filozofie, sociologie nebo třeba kul-
turní antropologie. Vybrala jsem si to
proto, že po maturitě jsem si nebyla
ještě tak úplně jistá, na co se přesně
zaměřit. Paradoxní je, že se výuka
odehrává v angličtině, ve které jsem
nebývala moc dobrá. Na gymplu
jsme ale měli trochu větší zaměření
na tenhle cizí jazyk, a především ho
učili skvělí rodilí mluvčí. Díky tomu
jsem se propracovala až sem,“ líčí
Viktorie se zaujetím.
I když plány zatím hodně mění,
zdá se, že ji nejvíc oslovila kulturní
antropologie, takže se na ni hod-
lá víc zaměřit a později pokračovat
na magisterském oboru. Přivedl ji
k tomu projekt, v jehož rámci měla
za úkol pozorovat a zkoumat během
práce skupinu studentů na Diva-
delní fakultě Akademie múzických
umění (DAMU). Nyní ji čeká projekt
s vybranou společenskou menšinou.
Nevylučuje, že by to mohli být i lidé
s postižením. Náš rozhovor ji však
zastihl ve zkouškovém období, tak-
že její mysl zaměstnávaly aktuálně
nejžhavější výzvy v podobě zkoušek
a prezentace projektu na nejméně
třicet pět stran.
SOCIÁLNÍ BUBLINA
BEZ HANDICAPU
Do světa lidí s postižením přitom
prý zatím moc nepronikla, protože
se vždy pohybovala především mezi
lidmi bez něj. Což platí i o jejích ka-
marádech, kteří jí hodně pomáhají
a dostanou ji prakticky všude. „Ne-
využívám ani programu podpory pro
studenty s handicapem, který fungu-
je na Karlově univerzitě. Tak nějak
to není v mém stylu a naštěstí to ne-
potřebuji,“ konstatuje Viktorie, která
na svém elektrickém vozíku zvládá
přesuny z Jižního Města do Hole-
šovic, kde sídlí její fakulta. To platí
i o dalším pohybu po městě. Ostat-
ně naše setkání naplánovala v cen-
tru Prahy, náhodou v Café Therapy,
o němž jsme shodou okolností na
našich stránkách také nedávno psali.
Auto neřídí, zatím to nebylo po-
třeba, vystačí si s veřejnou dopra-
vou, ale do budoucna o tom uvažuje.
Sice by prý asi měla trochu problém
se samostatným nastupováním či
nakládáním vozíku, ale ví, že exis-
tují technické možnosti, jež by jí to
umožnily. Úvahy se točí i kolem po-
řízení bezbariérového bytu. Zatím
žije u rodičů s o rok starší sestrou
a třemi psy. „Žádné kroky v tom ale
zatím nepodnikám, bylo by to před-
časné, vždyť zatím nemám ani práci.
Možná jednou dokončím to magis-
terské studium,“ přemýšlí nahlas
Viktorie.
KUNDERA IDALEKÉ KRAJE
Stipendium Konta Bariéry letos po-
bírá prvním rokem. O této možnosti
jí řekli rodiče. Pomáhá jí při nákupu
knih, studijních materiálů a komu-
nikačních technologií, které jí vše
usnadňují. Moc si toho váží – stejně
jako příspěvku od Konta Bariéry na
pořízení přídavného elektrického po-
honu, který si pořídila už před časem.
Zmíněné knihy patří k jejím vel-
kým zálibám. „Hodně čtu klasiku,
hlavně to, co je nějakým způsobem
nevšední, nutící k zamyšlení. Ráda
mám třeba Milana Kunderu. Dost
mě baví i podobné filmy,“ prozrazuje
Viktorie, která také hodně času tráví
s přáteli. S nimi debatuje v kavár-
nách a hospodách, jak už to ke stu-
dentskému životu patří. Hodně však
také společně cestují, a to i do ciziny.
„Letadlem jsme byli třeba v Amster-
damu, vlakem pak ve Vídni a Buda-
pešti, to mě taky hodně baví,“ říká
mladá žena s otevřenou myslí.
Zatím je tak trochu ve fázi hledání
životní cesty a nemá jednoznačný cíl.
Připouští však, že by ji mohlo bavit
třeba učení na vysoké škole. „To se
ale ještě uvidí,“ říká s úsměvem na
závěr.
I když plány zatím hodně mění,
zdá se, že ji nejvíc oslovila kulturní
antropologie, takže se na ni hodlá
víc zaměřit a později pokračovat
na magisterském oboru.
Vysokoškolská
studentka-
-stipendistka
v obležení svých
oblíbených
pejsků a knih.