Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 31

31

mi pomoct. Proto souhlasil hned. První

cesta byla do New Yorku a další cesty

navazovaly. Já neumím anglicky, takže

mi pomáhala Gwendolyn (lidskopráv-

ní aktivistka Gwendolyn Albert, pozn.

red.). Všechno mi překládala, byla se

mnou. Doteď spolupracujeme.

Představuju si tu ženu zavřenou

za pomyslnou zdí, jak najednou

sedí vletadle aletí do New Yorku.

Muselo to být náročné.

Opravdu bylo. Letěla jsem s paní, kte-

rou jsem neznala, Gwen jsem viděla až

v New Yorku. Ta paní byla vyslaná jako

moje průvodkyně během celé cesty,

ale nechtěla mi v ničem pomoci. Na-

příklad když jsem si jednou chtěla vy-

jít ven. Vyšla jsem si tedy sama a nějak

jsem do večera ten hotel našla.

Když na to teď vzpomínám, můžu

říct, že to bylo i krásné. Jen jsem

z druhé strany dostávala kopance do

zadku. Navíc rodiče měli obavy, byl to

můj první let. Zároveň ale byli docela

pyšní, že jsem někde v OSN. Nejpyš-

nější byl můj tatínek. A i já sama.

Říkáte, že to bylo ikrásné.

Včem? Že vás někdo bere vážně?

Ano. To byl první okamžik, kdy mě

někdo vyslyšel a lidé na mě reagovali

tak, že tohle jednání nebylo správné.

Česká republika pak od OSN obdr-

žela zprávu, že by měla odškodnění

vyplatit. Naše vláda to ale několik let

nebrala vážně.

Vláda ne, ale úřad veřejného

ochránce práv vás taky bral

vážně aměla jste od nich velkou

podporu.

To určitě ano. Bylo to složité období.

Pak jsem zkolabovala.

Kdy to bylo?

Asi po dvou letech, protože už toho

na mě bylo moc.

Jak vnímáte, že odškodnění bylo

odsouhlaseno až vroce 2021?

Divím se já a divily se všechny ženy,

že nám nechce vláda porozumět. Že

nám to udělali neprávem, že nám za-

sáhli do našich těl. Ostatní ženy také

mluvily s lidmi z vlády. Nebyla jsem

to jen já. Snažila jsem se, aby některá

z žen jela se mnou. Aby se ukázala,

aby všichni viděli, že to nejsem jen já.

Pak se totiž v článcích psalo, že jen já

se ukazuju a jinak žádná…

Jenže ty ženy se ze začátku bály.

Nechtěly o tom mluvit. Nechtěly se

ukazovat, protože byly na sociál-

ních dávkách, i ze zdravotnictví měly

strach. Děsily se toho, že až půjdou

rodit jejich dcery, v nemocnici to bu-

dou mít s personálem špatné. Bály

se, že jim doktoři a sestry budou ří-

kat: „Jo, to jste vy, které nás teď na-

padáte!“

Jak jste je přesvědčovala?

Říkala jsem jim, že je to pro nás dob-

ré. Že jsme silné ženy, kterým toto

provedli, a my se musíme ukázat,

abychom tomu do budoucna zabrá-

nily, aby to už nedělali našim dcerám

a vnučkám.

Týkalo se to i neromských žen.

Tím se ale nikdo nezabýval. Nebyl

proveden žádný výzkum.

Poslední případ se objevil, mys-

lím, ještě vroce 2010.

My máme ženu, které to proved-

li před sedmi lety v Ostravě na Fi-

fejdách. Měla po druhém císaři

a hned jí provedli sterilizaci. Její do-

kumentace je už ale v pořádku.

Co tam napsali?

Je tam informovaný souhlas, je tam

komise. Ona byla poučena. Ale ja-

kým způsobem?

Ptali se jí při rozběhnutém poro-

du? Na sále?

Dokumentace je připravena už pře-

dem. Pacientce to vysvětlí, než jde na

sál. Ale je ve stresu. Lékaři jí řekli, že

už nebude mít nikdy děti, když jí to

udělají. Jenže ona si to prostě nespo-

jila. My chceme, aby to té ženě lékaři

nedělali hned. Aby na to měla čas,

i s rodinou, aby o tom všichni blízcí

popřemýšleli a řekli pak třeba i ano.

Já v druhém těhotenství také cho-

dila na rizikovou poradnu. A také mě

na to mohli připravit. Doma bych

se s manželem a rodinou rozhodla

v klidu. Mluvili bychom o tom a řek-

la bych třeba: „Když to má ohrozit mě

i dítě, tak ano.“ Aby to bylo mé, naše

rozhodnutí. Ne jejich. To byl ten ká-

men úrazu.

Této ženě, které se to stalo před

sedmi lety, řekli, že jí chtějí udě-

lat sterilizaci kvůli tomu, že by ji

další těhotenství ohrožovalo?

Oznámili jí, že to je ze zdravotních

důvodů. Když vám toto řeknou, jasně

že řeknete ano. Máte strach. Dnes ale

dobře víme, že může být i třetí císař-

ský řez.

Kromě toho existuje antikoncepce.

Jenže oni právě říkají, že nejlepší an-

tikoncepce je sterilizace. To teď pro-

hlásil doktor Marion Mantič, který

byl jako primář u mého případu ve

Lidskoprávní

aktivistka

Gwendolyn Albert

spolu sElenou

Gorolovou

roky podporuje

protiprávně

sterilizované ženy.