Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 28

REFLEKTOR / CENA FRANTIŠKA KRIEGLA

Řekli mi: Podepište

to, nebo zemřete

Autorka: RENATA KALENSKÁ

Foto: MILAN JAROŠ

Jste známá jako lidskoprávní ak-

tivistka, která bojuje proti nedob-

rovolným sterilizacím romských

žen. To je důvod, proč jste získala

Cenu Františka Kriegla. Chtěla

bych se vás ale nejdřív zeptat,

jaké to bylo vyrůstat, dospívat

ažít za normalizace vOstravě.

Jako dítě jsem se špatně nemě-

la, protože jsem byla do třinácti let

jedináček. Pak se mi narodil bratr.

Nemůžu si na své dětství stěžovat,

rodiče mi dopřáli všechno. A pra-

covali. Chodila jsem do mateř-

ské školy, pak osm let na základní

školu. Nepociťovala jsem žádnou

diskriminaci. Chodila jsem běžně

mezi bílé děti. Jen když jsem si měla

v osmé třídě vybrat povolání, tak

nám, romským dětem, nabízeli jen

učiliště. Žádná střední škola s matu-

ritou – o tom jsem vůbec neslyšela,

že bych to mohla zkusit.

Jinak jsem žádný problém neměla.

Nebrali nás jako minoritu. Tedy jas-

ně, že když jsem byla venku s dětmi,

občas jsem od nich slyšela, že jsem

špinavá cigánka. To ano. Já jsem ale

pořádně nevěděla, co to je. Rodiče

o tom doma nemluvili. Jen vím, že

třeba říkali, že je nepustili do kavár-

ny. Jinak jsme to doma neprobírali.

Zhoršovalo se to časem?

Ano, protože když jsem začala do-

spívat, brala jsem takové narážky

a chování citlivěji. Říkala jsem si, že

je tady něco špatně. V té době už

jsem chodila v Ostravě na učňák.

Učila jste se na kovoobráběčku.

Ano. To byl učňák na dva a půl roku.

Součástí byla i praxe, takže montér-

ky, dílna… To bylo něco úplně jiného,

než jsem do té doby zažívala, protože

já jsem byla taková princezna v ša-

tičkách. Vůbec mě to nebavilo.

Pracovala jsem až později, v sedm-

nácti letech. Když jsem se totiž učila

ve Vítkovicích, musela jsem se upsat,

že tam budu i pracovat.

Jak to na dílnách probíhalo?

Tehdy se často žertovalo, že „my

předstíráme, že pracujeme, ako-

munisté předstírají, že nás za to

platí“. Fungovalo to tam na tomto

principu?

Na dílně jsem měla deset chlapů a já

mezi nimi taková holčička, která váží

pětačtyřicet kilo a chodí tam s brus-

kou. Sotva jsem ji unesla. Smáli se

mi, bylo to pro mě jako pro ženu po-

nižující.

Velmi špatné bylo už to, že svámi

nikdo nediskutoval omožnosti

studovat střední školu, schop-

nosti jste na to přece měla.

Později jste ji dálkově vystudova-

la. Co vás ktomu dovedlo? Byl to

nějaký vzdor vůči tomu, kam vás

zaškatulkovali?

Dovedlo mě k tomu jedno školení,

kterého jsem se zúčastnila. Chtěla

jsem zkrátka něco dělat. Když jsem

začala docházet na úřad práce, měla

jsem tam problémy. Pořád mi vyčítali,

že nemám práci a že si ji mám hledat,

že přece není možné být na dávkách.

Paní úřednici jsem tehdy řekla, že

když se mnou tímto způsobem ko-

munikuje, ať vstane z té židle, já si na

ni sednu a určitě budu umět komuni-

kovat minimálně tak dobře jako ona.

Co ona na to?

Neměla slov. Tedy v první chvíli. Vy-

světlovala jsem jí, že se snažím dostat

i do školy. Když jsem šla na střední

v Ostravě-Porubě, hlásila jsem se

předtím na školu do Prahy. Jenže

v té době manžel ztratil práci a zů-

stali jsme na sociálních dávkách. A já

jsem neměla peníze na to, abych jela

do Prahy na přijímačky. Tehdy jsem

to obrečela, mrzelo mě to. Ostrav-

ská romská poradkyně mi ale krátce

poté řekla, že se ve městě koná ně-

jaká motivační schůzka. Řekla jsem

si, že bych se tam mohla jet podívat

a vyslechnout si, jaké další možnosti

mám. To byl první moment, kdy jsem

se setkala s lidmi, kteří už něco děla-

li, působili v sociální sféře. Tam jsem

SOCIÁLNÍ PRACOVNICE ELENA GOROLOVÁ LÉTA BOJUJE PROTI NEDOBROVOLNÝM

STERILIZACÍM ROMSKÝCH ŽEN ADÍKY JEJÍMU ÚSILÍ UŽ STÁT ODŠKODNIL

STOVKY ZNICH. ONA SAMA SI TÍMTO TRAUMATEM PROŠLA VROCE 1990.

„VĚDĚLA JSEM, ŽE KDYŽ MI TOTO PROVEDLI, MUSÍM TO ŘÍCT NAHLAS.

PROČ BYCH TO TAJILA, KDYŽ TO JE PRAVDA? PROČ BYCH SE MĚLA STYDĚT JÁ?“

ŘÍKÁ VROZHOVORU. ZA SVOU AKTIVITU ZÍSKALA CENU FRANTIŠKA KRIEGLA.