Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 52

KULTURA / JEDU SI SVÝ

Pokud se nepletu, natočil jste

vůbec první film na mobil…

V letech kolem covidu jsem dokon-

čil celovečerní film Město, první film

natočený na mobil a uvedený v dis-

tribuci u nás. Úspěšnou předpremié-

ru jsme měli na MFF Zlín 2021 a do

kin šel v listopadu 2021, kdy covid

propukl naplno. Každý neočkovaný,

kdo se chtěl zúčastnit nějaké kultur-

ní záležitosti, si musel zaplatit k líst-

ku do kina či divadla ještě test za tři

sta korun! Spláchlo to tehdy mnoho

filmů, mezi nimi i moje Město. Když

se psal rok 2022, začal jsem pře-

mýšlet o dalším dokumentu.

Kde berete nápady na scénář,

tipy na další story? Bývá dobře,

když je vám někdo blízko, kdo je

orientovaný vkomunitě, do které

cílíte?

Obrátil jsem se na Radka Musílka,

pedagoga a novináře z Jedličkova

ústavu, chtěl jsem po něm kontakty

na zajímavé lidi s handicapem a sil-

ným příběhem, o kterých by stá-

lo za to něco natočit… Skutečně mi

dal několik adres lidí se zajímavým

osudem. Vybral jsem si vozíčkářku

Míšu Skokanovou, která v té době

žila s fotografem paraplegikem Mila-

nem Roubalem. Milan tehdy chystal

výstavu v Liberci a potřeboval krát-

ký film o sobě. Natočil jsem o něm,

medailonek zapůsobil i na lidi z ČEZ,

kteří v té době hledali fotografa.

To jste najednou měl do filmu

příběhy dva – Míšu Skokanovou

aMilana Roubala.

Ano, ale já chtěl mít ve filmu příběhy

tři. Chtěl jsem ještě někoho mlad-

šího, aby to filmové vyprávění bylo

dokonale vyplněné. Na Facebooku

jsem viděl malou reportáž, ve které

se cvičil pes pro malou nevidomou

holčičku. Zaujal mě ten text, sehnal

jsem na rodiče dívky kontakt. Oni

souhlasili, že budu sledovat jejich ži-

vot s Aidou dva roky. Měl jsem tedy

pohromadě konečně tři příběhy, kte-

ré stály za časosběrné vyprávění.

Amusel jste postavit inscenační

tým. Jaký byl?

Žádný. Všechno jsem dělal já… Na

přijímačkách na FAMU nebo na sou-

těžích jsem se hodně potkával s re-

žisérkou Olgou Malířovou Špátovou

– vím o ní, že si většinu práce na fil-

mech dělá sama. Přesně ví, co chce

točit, umí kameru, stříhá si sama. Já

jsem podobný solitér. Mimochodem,

ani ona ty přijímačky na režii ne-

udělala, přestože má talent po obou

rodičích.

Co všechno bylo třeba udělat

před prvním záběrem?

Vytvořil jsem si časosběrné schéma,

nemusí být u jednotlivých respon-

dentů podrobné, věděl jsem o každé

činnosti, zálibě, věděl jsem, kam kdo

jezdí na dovolenou. Podle toho jsem

si vytvořil kostru, život si příběh po-

skládá sám. Režijní dvojice Klusák

– Remunda je výborná, ale jejich pří-

běhy jsou často „hrané“ a inscenova-

né. Oni vytvářejí záměrně konfliktní

situace a ty natáčejí… Já zůstávám

u svých snímků jako pozorovatel.

Nesnažím se lajnovat jejich život.

Seřadil jsem si termíny všech tří

a vždycky jsem „vyrazil“ na natáčení.

Jedu si svý, jdu – to jsou slovesa

opohybu – vyskytují se vnázvu

dokumentu avašem mailu…

To sloveso v mém mailu je prostě

zkratka mého jména, Jiří Diviš, ale

název filmu vymyslel Milan Rou-

bal. Měl jsem pro film jiné pracovní

názvy, ale převzal jsem to Milano-

vo motto, „jedu si svý“, to znamená

s ničím se moc „nepárat“ a přes pře-

kážky handicapu pokračovat ve své

cestě. Naplno. Univerzálně pojme

všechny tři osudy.

To všechno děláte sám, na své

náklady?

Ano, dokument se u nás nehřeje na

výsluní. Abyste mohli úspěšně žádat

o grant, respektive měli nějakou šan-

PŘÍBĚH PRVNÍ:

Michaela Skokanová, absolventka UK, se inavzdory úrazu,

který ji posadil na vozík, stala pěstounkou malé Editky

sDownovým syndromem. Ta vzkvétá ipodle jejích fyzických

rodičů. Nedávno se Míša stala pěstounkou druhého dítěte.

PŘÍBĚH DRUHÝ:

Fotograf Milan Roubal, milovník

adrenalinových sportů, musel

radikálně změnit svůj život po pádu

zhorského kola vroce . Jako

paraplegik začal fotografovat, což

zvládá se svými asistenty. Tvrdí:

Fotím, tudíž jsem.

Milan Roubal

se při svých

fotografických

zakázkách

neobejde bez

asistenta.