Strana 57
57
objektivně prokázáno. To mu vysvětlil nad staršími záznamy
aktuální ošetřující lékař, který Kláru s vypětím všech sil udržel
zatím při životě.
„Pane majore, já se teď zabývám hlavně její hlavou. Leží
v umělém spánku a budeme rádi, jestli se vůbec probere, ale
je pravda, že té jizvy na páteři jsem si nemohl nevšimnout.
Překvapilo mě, že je čerstvá. Respektive ve zhojené jizvě je
patrno několik menších dodatečných manipulací různého stáří,
ta poslední zjevně velmi nedávná. A neurologické odezvy jejích
dolních končetin jsou také překvapivé na člověka s míšní lézí,
jenže v jejím současném stavu těžko cokoliv jistého říct…“
„Myslíte, že je možné, aby ji někde uzdravili?“ zeptal se
logicky kriminalista, který neměl s problematikou žádné
zkušenosti.
„Pane majore, i když se o opravu poškozené míchy pokoušejí
už řadu desítek let různé výzkumné týmy rozličnými metodami,
není mi dosud znám žádný způsob, který by dokázal takovýhle
zázrak. Ale předám vám kontakt na profesora Kardu, který je
v téhle oblasti asi největší tuzemská kapacita, třeba bude vědět
víc.“
Profesor Karda byl toho času na zahraniční konferenci, takže
byl čas vytěžit mezitím Aničku, za kterou se major Stehlík záhy
vypravil.
„Víte, Klárka ten svůj osud nesla opravdu těžce. Pořád úraz
brala jako přelom letopočtu, před a po. Často mluvila o tom, jak
to bylo dřív a že by dala nevím co za to, aby mohla alespoň na
pár dní zase chodit, mít zdravé tělo. Co by všechno podnikla.
Byla živel. Chtěla zase jezdit na motorce, dělat adrenalinové
sporty a zažít divoký sex. Byla úplně posedlá hledáním
nějaké terapie. Až na něco na internetu opravdu narazila.
Neptejte se mě na podrobnosti, já o tom nechtěla ani slyšet.
Rozmlouvala jsem jí to, že je to určitě nebezpečná levárna, ale
všechno marné. Nějaká podivná partička v zahraničí začala
experimentovat s novou metodou, co prý někde ukradli, aby
na tom nemohly bohatnout farmaceutické korporace. Prý to
jednou dají světu jako dárek, až všechno finalizují. Tvářili se
jako Robin Hood, nebo spíš levicoví revolucionáři v oblasti
vědy. Hledali tajně po světě dobrovolníky, na kterých by
dokončili nezbytný výzkum. Klárka za nimi začala jezdit, stálo
ji to strašné peníze. Nejen ty cesty, ale podporovala je také
finančně. Kupodivu to asi fungovalo, protože mi po nějaké době
předvedla, jak se může postavit. To už je ale tak rok. Pak už mi
skoro nic neříkala, protože jsme se kvůli tomu hrozně pohádaly.
Asi ale dělala pokroky, protože mizela čím dál častěji. Vždycky
tak na tři týdny. Stala se na tom doslova závislou.“
Výpověď Aničky přiměla majora Stehlíka, aby se za
profesorem Kardou vypravil i za oceán, přestože si musel
koupit letenku za své. Koneckonců spojí příjemné s užitečným,
pořádnou dovolenou už léta neměl.
„Vidím, pane majore, že vás ten případ opravdu zaujal,“
přivítal profesor Karda českého detektiva ve volné chvíli na
konferenci. „Udělal jste dobře, že jste přijel. Zrovna včera jsem
mluvil s kolegy, kterým jsem se o vašem případu zmínil na
základě vašeho e-mailu, a oni si myslí, že to má souvislost
s jejich výzkumem. Do nervových progenitorových buněk
implantovali magnetické nanočástice oxidu železa, čímž
z nich vytvořili nezávislé magnetické jednotky. Poté tyto buňky
ovládali pomocí změn magnetických polí. Laboratorně vše
funguje, ovšem s omezenou dobou trvání. Buňky navázané
na kolagenový gel mají exspiraci dvacet jedna dní, a to
maximálně. Obvykle vydrží fungovat spíš jen dva týdny. Vše je
teprve rozpracované, takový výzkum je vždy běh na dlouhou
trať. Před dvěma lety se jim někdo naboural do databáze
a pravděpodobně stáhl všechny tehdy známé informace. Po
pachatelích dodnes pátrá Interpol. Jestli někdo za takovou chvíli
posunul celou záležitost na takovou úroveň, jakou naznačujete,
je to neuvěřitelné a místo vězení by zasloužil Nobelovu cenu!“
Zrovna když se profesor nadechoval k nadšenému monologu
o schopnostech záhadných vědeckých lupičů, zazvonil majoru
Stehlíkovi mobil. Po chvíli se vrátil a profesorovo nadšení notně
ochladil.
„Tak, pane profesore, špatné zprávy z domova. Ta slečna
Klára, která je asi doslova chodícím důkazem, že léčba
neuronů může v praxi fungovat, se probudila, ovšem s trvale
poškozeným mozkem. Neví ani svoje jméno… Nehledě na
to, že jí ochrnuly i ruce. Kolegové se na základě rozborů
videozáznamů, její motorky a výpovědí i všech dalších stop
domnívají, že náhle a bez vnější příčiny ztratila vládu nad
strojem. Buňky asi exspirovaly v nejméně vhodnou chvíli…“
Ilustrace: DALL-E