Strana 42
ŽIVOT / PŘÍBĚH
Znovu vydáváme
oblíbený
časopis Můžeš
Najdete vněm informace arady
zoblasti sociálních azdravotních
služeb, informace onových
pomůckách, onovinkách ve
zdravotnictví avobčanské
společnosti. Hodně se dozvíte
iopráci Konta Bariéry,
ozajímavých osudech klientů.
Bezplatně můžete časopis dostávat
až do své schránky, jednoduše si oněj
napište do redakce na info@muzes.cz.
Pokud se vám obsah bude líbit
arozhodnete se naši práci podpořit, můžete
přispět formou jednorázové DMS ve tvaru
DMS KONTOBARIERY 30,
DMS KONTOBARIERY 90 nebo
DMS KONTOBARIERY 190 na telefonní číslo
87777 nebo přispět jakoukoliv finanční
částkou přímo na účet Konta Bariéry
č. ú. 17 111 444 / 5500 svariabilním
symbolem 62933. Děkujeme!
Nové číslo vyjde každého čtvrt roku.
užila,“ nadšeně vypráví Erika a ma-
minka doplňuje: „Hned druhý den na
Eriku před školou čekaly dvě holčič-
ky, aby ji doprovodily, a spolu pak
vymýšlely, jak se s vozíkem po škole
nejlíp pohybovat.“ Z nedalekého Ko-
nopáče bude Erika jezdit autobusem
spolu se sestrou Miou, která jde do
páté třídy. „Jsou jako dvojčata, dělí je
jen 15 měsíců a Mia ji hodně táhne,
teď o prázdninách si budou doma
spolu i vařit.“
Černovlasá dívka nemá obavy ani
z učení, protože v logopedické třídě
probírali stejné učivo jako na základ-
ní škole. „V matice jsme dokonce dál
než v Heřmaňáku, baví mě hlavně
čeština, zato vlastivědu moc nemu-
sím,“ přiznává Erika, že musí dohá-
nět angličtinu, kde kvůli rehabilita-
cím často chyběla. „Chtěla bych mít
samé jedničky, přinejhorším dvoj-
ky, ale trojky už jsou pro mě špat-
né známky.“ Ráda by totiž studovala
střední a pak i vysokou školu, aby se
mohla stát učitelkou. „A byla bych
stejně hodná jako naše paní učitelka,“
směje se.
ERIKA JAKO ZÁZRAČNÝ PACIENT
Dostat by se ale mohla i do vysoko-
školských učebnic. Erika se léčí na
Klinice pediatrie a dědičných poruch
metabolismu Všeobecné fakultní ne-
mocnice v Praze a i tamní lékaři jsou
překvapeni obrovským pokrokem,
který udělala, někteří mluví o medi-
cínském zázraku. „Oni ani nedoufa-
li, mysleli, že díky léčbě řekne třeba
pár slov, ale je to Erikou, ty léky ji jen
nastartovaly,“ říká Renata Malátová.
Paní docentka Iva Příhodová by prý
dokonce chtěla, aby Erika jednou
přednášela na vysoké škole. „Aby stu-
dentům a lékařům řekla, jak se dítě
cítí v tom uzavřeném těle. Protože se
jim nikdy nestalo, že by dítě, které do
sedmi let neřeklo ani slovo, najednou
mluvilo a myslelo tak jako Erika.“
Každý, kdo se s Erikou potkal,
musí cítit její ohromnou vůli k životu,
jako kdyby chtěla dohnat těch sedm
let, ve kterých jen nezúčastněně po-
zorovala dění kolem sebe. Konopáč
je malá vesnice se sto čtyřiceti oby-
vateli, kteří ji znají odmalička. Takže
když se v krásných modrých šatech
loni poprvé prošla před lidmi na
svatbě u sousedů, málokdo se ubrá-
nil slzám. „Všichni mi tleskali a byli
z toho hotoví, protože mě ještě nikdy
neviděli jít takhle za ruku,“ vzpomíná
Erika a ani maminka Renata neskrý-
vá dojetí. „Udělali špalír, Erička jako
družička šla první a bylo to hrozně
krásný, skoro všichni z ní brečeli.“
To je ale teprve začátek, protože
dvanáctiletá Erika by chtěla umět
dobře psát, hrát na klavír a hlavně
invalidní vozík postupně vyměnit za
chodítko, berle a jednou chodit i bez
nich. „Já se snažím a to je moje pevná
vůle,“ hlásá do světa. A já nepochybu-
ju o tom, že se jí to všechno podaří.
„Silná dvojka“ – Erika s maminkou, která ji autem vozí do lázní i na fyzioterapie.