Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 36

ŽIVOT / RUN AND HELP – LUCIE NEUMANNOVÁ

Pokud vím, potkala jste se

shandicapovanými sportovci na

soustředěních vzahraničí. Jak

vnímáte jejich sportování?

Já jsem hrozně obdivovala, když

jsem viděla, jak vozíčkáři makali.

V Turecku s námi byl paralympij-

ský tým, a i když ti lidi měli nějaký

handicap, tak byli šťastný, pracovali

na sobě a vůbec to nevypadalo, že

by se z toho hroutili, naopak. Sledo-

vat je bylo pro mě hodně motivující.

Někdy se mi nechce na trénink, a tak

si vzpomenu na tyhle lidi, kteří han-

dicap mají, a přesto na trénink jdou

a pořád se chtějí zlepšovat. Jsou pro

mě velká motivace.

Mě vždycky překvapí, jak jsou

lidé shandicapem silní ato se

týká idětí. Jak velkou roli vtom

podle vás hraje sport?

Sport má význam pro každého, pro-

tože děláte něco pro sebe a své zdra-

ví. A sport na závodní úrovni vás učí

vyhrávat a prohrávat. Naučíte se, že

když se chcete zlepšovat, tak musí-

te makat. Proto je sport skvělý i pro

děti, když se jim třeba ve škole ne-

daří anebo mají nějaké problémy.

Prostě přijdete na trénink a po něm

je vám líp, protože si vyčistíte hlavu.

Myslíte na něco jiného.

Co pro vás znamená běhání?

Je pořád na žebříčku hodně vysoko,

ale už to není číslo jedna, i když po-

řád chci zlepšovat svůj osobák. Dříve

jsem měla v hlavě, že bych chtěla jez-

dit na celosvětové závody, a tak jsem

začala tu svoji cestu přeměny z tenisu

na atletiku dávat na sociální sítě. Hod-

ně se to chytlo, vlastně se mi víc dařilo

na sociálních sítích než v tom běhání.

Hrozně mě to naplňuje, když mi píšou

děti, že díky mně se vracejí k atleti-

ce nebo začínají sportovat, a píšou

mi o rady. A tak je teď pro mě hlavní

práce na sociálních sítích. K tomu bě-

hám, což je pro mě strašně důležitý.

Jde to k mojí práci, ale zároveň je to

relax, prostě sport je můj život.

Vy jste nejprve dělala tenis

akatletice aběhání jste se

dostala až v17 letech. Není to

pozdě pro vrcholovou úroveň?

Asi jo, ale znám hodně atletů, kteří

se dostali na olympiádu, i když zača-

li v pozdějším věku. Často mi píšou

lidi, že jim je 15 nebo 16 a jestli není

pozdě začít s běháním. Já jim říkám,

že začít později je lepší než nezačít

nikdy. Samozřejmě, budou se obtíž-

něji dostávat na úroveň, co mají děti,

které atletiku dělají odmalinka. Já

jsem ze dne na den skončila s teni-

sem a začala dělat atletiku a tělo si

muselo zvyknout na jiný způsob tré-

nování.

Trénujete každý den, anebo

někdy vynecháte trénink – třeba

iproto, že se vám nechce?

Teď už to vidím s nadhledem, a když

jsem unavená, tak den dva vyne-

chám trénink. Dříve jsem si mysle-

la, že když jsem unavená, tak jsem

vlastně líná, a že se mi nechce, tak

jsem to vždycky nějak překousla

a šla trénovat. Z toho pak bylo pře-

trénování, ale to proto, že jsem své

tělo vlastně neznala.

Právě běhání vás ale posunulo

jinam. Na Instagramu máte přes

sto tisíc sledujících, avyzvala

jste je „Pojď běhat“. Chtěla jste

na vlastní oči poznat ty, co vás

sledují?

Přesně tak. Tady není nikdo jiný,

kdo by běhal, snažil se být profiatlet

a dokumentoval to na sociální sítě.

Ukazuju to pozitivní i negativní. Když

se mi nedaří a běžím špatně, tak to

tam prostě dám a myslím, že právě

to se lidem líbí. Když jsem dosáhla

50 000 sledujících, tak jsem si říka-

la, co bych mohla pro ty lidi udělat,

a napadlo mě, že bych si s nimi moh-

la zaběhat. Pak jsem to zopakovala,

když jsem měla 100 000 sledujících

a asi v tom budu pokračovat, protože

lidi, co mě sledují, jsou za to hrozně

rádi. Že můžou přijít osobně pro ně-

jakou radu, poznat se se mnou a za-

sportovat si.

Jaké to bylo pro vás? Protože

oni vás sledují, takže ovás vědí

daleko víc než vy onich.

No je to vtipný. Když se potkáme, tak

oni mají pocit, že mě znají, protože

každý den vidí, co dělám, zatímco

já vůbec nevím, kdo jsou… Tenkrát

jsem nevěděla, jestli přijdou dva

lidi nebo sto. Jen jsem napsala, ať si

vezmou růžové nebo modré trič-

ko, a když jsem pak přijížděla au-

tem a viděla jsem, jak tam chodí lidi

v růžových a modrých tričkách, tak

se mi úplně rozbušilo srdce a říkala

jsem si „ty kráso, ti všichni sem jdou

jenom kvůli mně“. Čekalo tam asi 50

nebo 60 lidí a šli jsme si zaběhat, to

bylo skvělý. S každým jsem si chví-

li povídala, třeba co dělají za sport,

a bylo to hrozně milý.

Předpokládám, že jste isvé

sledující zapojila do projektu Run

and Help, jehož jste letos patron-

kou.

Na sociálních sítích

má Lucie tipy na

zdravé jídlo nejen

pro sportovce.