Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 32

REFLEKTOR / CENA FRANTIŠKA KRIEGLA

Vítkovicích. Teď působí jako doktor

na Hornické poliklinice v Ostravě,

kde jsem byla s klientkou. A on mi

tam do očí řekl: „Co chcete? Vždyť

sterilizace je nejlepší antikoncepce.“

Možná jste se měla zeptat, jestli

to radí isvé ženě.

Já jsem udělala chybu. Řekla jsem

mu, že jsem s ním nepřišla mluvit

ohledně tohoto, ale ohledně doku-

mentace klientky. A on mi řekl: „To

bychom se tu zhádali.“ Já se ho ze-

ptala: „Pamatujete se na mě, pane

doktore? Vy jste mi to také provedl.“

Co vám řekl? Omluvil se?

Ne, vůbec. On s ničím nemá pro-

blém. Ani ve Vítkovicích se nic

nezměnilo. Šla jsem tam nedávno

s další klientkou, také ohledně do-

kumentace. Seděly tam zdravotní

sestry a já jsem jim řekla, že žá-

dám dokumentaci. A jedna sestra

spustila: „A co byste jako chtěly?

Věděly jste dobře, že nebudete mít

děti. A teď za to chcete peníze?“

Odpověděla jsem: „Prosím? Já jsem

s vámi nepřišla diskutovat o naší

kauze. Přišla jsem pro dokumenta-

ci. A neptám se vás. Nechci po vás,

abyste to se mnou rozebírala.“

A ona zas: „Všechny jste to věděly.

Já to dobře vím, já jsem tady u toho

všeho byla.“ Na to jsem jen odpově-

děla: „Aha, takže vy víte o tom, že

jste to dělali neprávem? To víte dob-

ře, že?“ Na to mi už jen řekla: „Já se

o tom tady s vámi nebudu bavit.“ Ona

byla tak drzá. To bylo šílené.

Váš nejnovější případ je ale starý

sedm let, ne? (Nejde ozmíněný

případ zFifejd, pozn. red.)

Ano. Teď jsme ho řešili s právníky.

Tím, že v dokumentaci jsou veškeré

náležitosti, se s tím ale už nedá dě-

lat vůbec nic. Tam je všechno. U nás,

starších případů, toho dost chybělo.

Například tam nebyl souhlas, roz-

hodnutí komise… Konkrétně já mám

v dokumentaci napsané: „Pacientka

žádá o sterilizaci, neboť už nechce

žádné děti.“ Když jsem to poprvé

četla, rozbrečela jsem se jako malá

holka. V životě bych toto neřekla. Ani

v těch bolestech, jaké jsem měla.

Jak to tehdy uvás proběhlo?

Když se mi rozběhly bolesti, přišel

doktor a propíchl mi plodovou vodu.

Z toho vyletěla pupeční šňůra, takže

tam byl zmatek. Hodně sester a léka-

řů. A už mě připravovali na císařský

řez.

Když mě v těch šílených boles-

tech připravovali, vzali dva papíry, na

jednom jsem měla uvést jméno hol-

čičky a chlapečka, druhý papír byl

souhlas se sterilizací. Podali mi ho

s větou: „Podepište to, nebo zemřete.“

Včem je tedy rozdíl oproti

dnešku?

Dnes už připravují dokumentaci

předem a už tam dají i souhlas, který

podepíšete. Nějakým způsobem to

rodičce vysvětlí.

Nechci se nikoho dotýkat, ale naše

romské ženy… Zkrátka ony potřebují,

aby jim to lékař vysvětlil víc. Aby to

skutečně správně pochopily. Nikdo

jiný tam není, ta žena se nemůže ni-

koho dalšího zeptat. Ona přikyvuje…

Takto to mimochodem probíhá na

úřadech, všude. Romské ženy přiky-

vují a podepisují. A tak si podepíšou

i vlastní sterilizaci. Kdyby u ní byl

ještě někdo jiný, mohl by jí to dovy-

světlit. Třeba: „Víte, co podepisujete?

Že už nikdy nebudete mít děti.“ Při-

tom mnoho z těch žen by děti ještě

mít mohlo. Jenže když tento papír

podepíšou, je už na všechno pozdě.

Tento papír sní řeší zdravotní

sestra?

Většinou ano. U mě to také byla ses-

třička. V ten moment, kdy jsem to po-

depsala, mě už vezli na operační sál.

Na ministerstvu zdravotnic-

tví byly svyřizováním žádostí

oodškodné velké průtahy anyní

budou poslanci řešit, zda lhůtu,

dokdy lze oodškodnění zažádat,

odva roky posunout. Většinou

jde opřípady žen, které už byly

odmítnuty azkoušejí to znovu

například snovým důkazem.

Ano. Pomáháme ženám, u kterých

byly průtahy. Nebo těm, kterým to

ministerstvo zamítlo. Naši právníci

z Ligy lidských práv podávají stíž-

nost na soud.

Jaký je nejčastější důvod odmít-

nutí?

Že chybí nějaká dokumentace. Osob-

ní svědectví žen nebo rodiny uznávají

úředníci jako důkaz neradi. Ženy ale

dokumentaci často nemají, protože

ji nemocnice příliš brzy skartovaly.

Například nemocnice na Fifejdách to

skartovala už po deseti letech.

Když vás srovnám sostatními že-

nami, je tam zásadní rozdíl, že vy

se neschováváte ajste urputná.

Po kom to máte?

Myslím, že po taťkovi. Můj tatínek

chtěl také studovat, ale nemohl. Byl

ze Slovenska, měl těžký život. Když

přišli do Česka, musel okamžitě pra-

covat a pomáhat rodině. Vždycky mi

ale říkal, že chtěl studovat.

Hlavně se však divil, když jsem šla

na střední školu já. Byl z toho úplně

mimo, protože já jsem chodila ne-

rada už na základku. Udiveně se mě

ptal: „Ty máš i knížky?“ Vysvětlila

jsem mu, že to je dálkově a že tam

chodím jednou týdně. Maturitu jsme

pak spolu oslavili. Byla jsem první

Oceněná Elena

Gorolová

sředitelkou

Nadace Charty 77

Jolanou

Voldánovou

aspředsedkyní

poroty Ceny

Františka Kriegla

Sašou Uhlovou