Tajemství duše ukrytá v mozku
Nejen o nich hovoří neuropsycholožka Lenka Krámská ve stejnojmenné knize Aleny Beníškové. O zajímavé pohledy na lidské nitro se podělila paní profesorka také s naším časopisem.
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: ZUZANA ZOŃOVÁ
Paní profesorko, dá se v dnešní vědecké době ještě mluvit o duši a duchovnu, když je zcela zjevně prokazatelná souvislost a provázanost s hmotou mozku? Stačí fyzicky do něj zasáhnout – a může se změnit celá osobnost člověka.
Duše a duchovno jsou dva odlišné fenomény. Duše je filozoficko-psychologický pojem. Stále tak nazýváme veškeré psychické dění, ale ve vědecké psychologii si pomáháme tím, že duši rozčleňujeme na dílčí psychické funkce, prožívání a charakteristiky osobnosti. A to všechno dohromady označujeme jako duši či psychiku konkrétní osobnosti.
Potom existuje duchovno, a k tomu se necítím úplně kompetentní se vyjadřovat, protože to je něco, co je sice vázáno na naše prožívání a duševní život, ale nějakým způsobem nás to jako jednotlivce přesahuje ve formě spirituality či náboženského vyznání. U svých pacientů samozřejmě vnímám důležitost duchovní složky jejich životů, zvlášť u některých. Oddělila bych ovšem víru a náboženství, protože to jsou dva poněkud odlišné fenomény. Určitou formu víry má prakticky každý, všichni něčemu věříme. Pomáhá nám při překonávání větších či menších životních překážek a těžkostí. S náboženstvím to nemusí mít nic společného.
Právě ve vašem oboru by vlastně mohlo platit ono známé, že víra tvá tě uzdraví…
Přesně tak. Víra v něco dokáže být velkým motivačním faktorem. Třeba právě v uzdravení. Někdo se kupříkladu úrazem ocitne v úplně nové životní situaci. Je strašně důležité věřit, že to všechno člověk nějak zvládne. Pozitivní nastavení mysli je významné pro vyrovnávání se s novou realitou.
A dá se takové optimistické nastavení naučit?
Obecně bych řekla, že pozitivní přístup a schopnost zvládat zátěž je výsledkem kombinace několika faktorů – osobnosti, výchovy, životních zkušeností i toho, jak člověk zvládal zátěž v minulosti. Nemyslím si, že bychom se s optimismem přímo narodili, i když částečně možná ano. Základním nastavením organismů je totiž přežití, tedy nastavení zdolávat i ty nejtěžší překážky. Optimistickému postoji nás pak učí výchova a životní zkušenosti. To, co doma slyšíme, jak se rodiče a další vychovatelé staví k problémům a konfliktům, když se něco nepovede nebo nevyjde. Tím nás vlastně okolí nastavuje a programuje na celý život a to si potom neseme jako model, jehož si ani nemusíme být vědomi.
A ano, důležitou roli hraje také podpora okolí. Samozřejmě, ne každý má partnera nebo rodinu, ale i přátelé a kamarádi mohou být obrovskou motivací a zdrojem optimismu. A taky naděje a víra v to, že svým aktivním přístupem můžeme zvládnout různé životní překážky, ať je to vážná nemoc či tíživá zpráva. Zároveň ale můžeme i sami mnohé v našem přístupu měnit a s tím může velmi pomoci psychoterapie.
Přitom se mi zdá, že ačkoliv žijeme ve velmi dobré době, spousta lidí je laděna negativně. Mezi lidmi i v mediálním prostoru panuje taková „blbá nálada“. Řekl bych ovšem, že poněkud bezdůvodně.
Já myslím, že stěžovat si je tak trochu lidská povaha. Často nejsme spokojení s tím, co máme. Být vděčný a spokojený – i tomu se musíme učit. To je někdy těžké. Někdo má štěstí a dar, že mu to jde lépe. Necítí tak často a silně pocit nespokojenosti. Zároveň je přející druhým. Osobně je mi líto, když převládá negativní atmosféra, protože to kazí každodenní prožívání světa všem. Někdy dost pomůže vycestovat a poznat, jak to funguje jinde. Mně v tomhle hodně pomohly stáže v USA. V Česku si lidé hodně stěžují na školství a zdravotnictví. Tam si teprve pořádně uvědomíte, co tady máme, a nevážíme si toho.
Někdy bych řekl, že náš mozek není nastaven na blahobyt. Jako bychom potřebovali lehký přiměřený tlak a nepohodlí, abychom fungovali nejlépe. Materiální přebytek zřejmě nepřináší automaticky pocit štěstí a psychickou pohodu. Občas to vypadá, že dokonce naopak, úzkosti a deprese bují jako epidemie… Nebo se pletu?
Máte pravdu v tom, že odborníci často upozorňují na nárůst úzkostí a deprese, a to především u mladší generace. Nechtěla bych to zjednodušovat pouze tím, že žijeme v blahobytu. Ono to má mnoho rovin a souvislostí. Každá doba má své. Vezměte si, v čem žily naše babičky a prababičky, co působilo na naše rodiče. K dětem se také přistupovalo jinak.
Dnes jsme už psychologicky poučení, takže víc dbáme o duši a emoční prožívání dětí a také se více a dříve diagnostikují. Mnohdy to vypadá, že se v psychických problémech a bolístkách „rýpeme“. Nemusíme se starat o obživu a řešit bezprostřední přežití. Je to jako ve známé pyramidě potřeb, kterou popsal psycholog Maslow. Když řešíte to nejzákladnější, nemáte prostor a energii zabývat se duševní a duchovní nadstavbou.
V dnešní době, když má většina národa uspokojené základní potřeby, řešíme ty vyšší, duševní a duchovní, životní seberealizaci a spokojenost. To ovšem otevírá další existenciální otázky o smyslu života, nikoliv pouhého přežití. Jak život smysluplně naplňovat, co nám dává a nedává smysl? Přitom ale přicházejí vnější vlivy a hrozby mimo naši kontrolu – pandemie, války v jiných zemích, ekologické hrozby a další. A to je samozřejmě pro mladého člověka, který má život před sebou, zúzkostňující. Proto je důležité fungovat na každodenní bázi. Pracovat, studovat, věnovat se smysluplným činnostem. Odklonit pozornost od negativních vlivů.
Je podle vás horší situace, když člověk postižení získá v průběhu života, nebo když se s ním narodí?
Z psychologického hlediska to má několik souvislostí. Uvedu to na zkušenosti s pacienty se sluchovým postižením, protože spolupracuji s Klinikou chirurgie hlavy a krku v Motole. My pacienty neuropsychologicky vyšetřujeme před kochleární implantací. U pacientů se smyslovým postižením pozoruji, že ti, kteří se s deficitem narodí (a pokud není pečovateli zanedbán vývoj), se nějakým způsobem přirozeně zapojí do komunity lidí s podobným hendikepem. Toto omezení se pro ně stává jakousi normou, protože vrostou přirozeně do života i s ním. Problém může nastat, pokud jsou například nuceně v kolektivu s těmi, kdo hendikep nemají. Kdežto pro pacienta, který hendikep získá, je to v ledasčem obtížnější. Nemá potřebné dovednosti, aby se mohl vyrovnávat s překážkami a nároky běžného života. Dítě je mnohem adaptivnější a vše se odmalička učilo už s tím omezením.
Takže v tomto ohledu bych řekla, že je obtížnější získaný deficit či hendikep. Z druhé strany je člověk se smyslovým či motorickým postižením od dětství ochuzen třeba o prožitek barev, bohatost zvuků nebo pohybu. Jenže když jste to nikdy nezažil, tak vám to vlastně ani nemusí chybět, netrpíte tím.
Ovšem z druhé strany u řady takových pacientů se získaným postižením vnímám osobnostní růst. Zásadně přehodnotí dosavadní život a žebříček hodnot. Někdy je to výhybka úplně jiným směrem a svoji existenci, kterou do té doby vnímali jako neuspokojivou a mnohdy zbytečnou, začnou vnímat úplně jinak. Získají velkou chuť do života. Je to paradox, ale jsou lidé, kteří vám řeknou, že jim úraz nebo nemoc zlepšily život. V psychologii se tomuto fenoménu říká posttraumatický růst.
Poškození mozku může narušit i přímé lidské vazby. Změní se osobnost, vztahy k blízkým, kteří dotyčného už ani nepoznávají…
Anebo on nepoznává je. I to se stává, zejména po těžkých úrazech, cerebrovaskulárních onemocněních, jako je krvácení do mozku, tumorech a dalších diagnózách. Někdy může být poškození natolik závažné, že s úzdravou nelze úplně počítat. I když zase z klinické zkušenosti znám případy, kdy se pacienti s opravdu těžkým poškozením mozku po léčebně-terapeutických intervencích významně zlepšili. U mladých lidí je velká výhoda v podobě velmi dobrých ozdravných procesů organismu. A zejména u malých dětí se velmi dobře projevuje plasticita mozku, kdy určité části umějí převzít funkci těch poškozených.
Co všechno se dá napravit z pohledu vaší profese?
Z pohledu naší profese vlastně mnoho – od špatných návyků, závislostí a nezpracovaných konfliktů až po osobnostní, kognitivní a emoční potíže či disharmonické vztahy. Obecně lze říct, že kde je motivace a vůle, tam je i cesta. Pokud je člověk alespoň trochu otevřený, dají se napravit i opravdu velká traumata. Dají se léčit emoční i kognitivní poruchy. Můžeme pacientům pomoci zlepšit partnerské a rodinné vztahy a lépe se adaptovat na onemocnění či pooperační stav. Vždy záleží na tom, s čím pacient přichází, ale spektrum duševních, vztahových a dalších poruch, jimiž se klinický psycholog zabývá, je široké. Ovšem bez pozitivní motivace vám nikdo nepomůže.
Pokud nechcete, nejde nic. To je vidět u lidí nejen se závislostmi, ale i se somatickým onemocněním či hendikepem. Asi nikdy zcela nezměníme náš vrozený temperament a nastavení osobnosti, jestli jsme spíš extroverti nebo introverti. Každý máme jinou míru citlivosti na zátěž. Někdo je od přírody dráždivější, jiný flegmatik, ale vhodným terapeutickým přístupem je to možné korigovat. Mnohdy nás také životní okolnosti přirozeně vedou k tomu, že i z introvertního jedince se stane společenský člověk, a to díky zajímavé profesi nebo koníčku.
Jak pečovat o svůj mozek a psychické zdraví?
Velmi důležité je, abychom o své psychické zdraví pečovali celkově na všech úrovních. Vše začíná u těla – co jíme, co pijeme, co a jak dýcháme. Důležitý je pravidelný a pestrý pohyb. Jeho nedostatek zvyšuje riziko různých civilizačních onemocnění, včetně cévních, interních, onkologických, či demencí. Když v těle neproudí dobře okysličená krev, nedochází k dobrému prokrvení jednotlivých orgánů včetně mozku.
I s postižením se dá dělat řada aktivit. Velmi dobrý je pohyb ve vodě. Medicína dnes dokáže opravdu mnoho, ale největší díl odpovědnosti je na každém z nás. Každý může být aktivní v rámci svých možností a provozovat tělesné cvičení odpovídající aktuálnímu zdravotnímu stavu. Ale vedle rozmanitých pohybových aktivit jsou významné i sociální interakce a vztahy. V neposlední řadě je pro udržení mentální svěžesti do vysokého věku potřebný i seberozvoj intelektuální a kulturní.