Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 11

11

„Když přišla informace, že nejspíš

brzy zemře, hrozně mě to zasáhlo.

Několik let jsem se bál a předsta-

voval si, jak se to stane. Zdálo se mi

o tom. Třeba i na dovolené. Když to

nepřicházelo, začal jsem marně dou-

fat, že se třeba spletli, ale pak jsem

jako první z rodiny poznal, že čas

umírání právě přišel… Bylo mu šest-

náct,“ vzpomíná Jaroslav na nejtěžší

okamžiky.

TERAPIE MĚ ZACHRÁNILY

Jelikož už byl plnoletý, hned dru-

hý den po Honzově smrti se sbalil

a odešel z domu. Nedokázal si před-

stavit, že by tam dál zůstal. Jeho psy-

chickému stavu nepomohlo ani to, že

ho nikdo vlastně ani nedržel. Rodiče

se nezajímali, jak se protlouká ži-

votem dál. „Nikdy tu nebyli pro mě,

takže ani v této situaci. K tátovi jsem

cítil, nebojím se to říct, přímo nená-

vist. Mamky mi bylo spíš líto, protože