Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 41

41

že mě už nezvládnou a já skončím

odložená někde v pobytovém zaří-

zení,“ uvažuje Bára nahlas o svých

vizích.

PRÁCE IDOBROVOLNICTVÍ

Její rodinu tvoří ještě o tři roky starší

bratr Honza, žijící v nedalekém ro-

dinném domku. Nedávno se stal ot-

cem, takže si Bára užívá novou roli

tety. Svůj čas ovšem netráví zdaleka

jen v rodinném kruhu. „V Havlbrodě

jsem nenašla práci, především z dů-

vodu bariérovosti, takže dvakrát týd-

ně dojíždím do Ledče nad Sázavou

do denního stacionáře Háta, o. p. s.,

na osm hodin. Tam jsem částečně

jako klient i jako zaměstnanec. Dě-

lám lehkou administrativní práci. Po-

kud zrovna není, tak se stávám uži-

vatelem služeb. Vozí mě jejich svoz

v podobě bezbariérové dodávky.

Osazenstvo tvoří spíš lidé s mentál-

ním postižením, někdy kombinova-

ným. Čistě tělesně postižených, jako

jsem já, tam moc není, ale snadno se

skamarádím s každým, včetně kole-

gů, s nimiž tam pracuji,“ říká usmě-

vavá mladá žena na vozíku, ze které

skutečně září pozitivní energie.

V Hátě vyrábějí keramiku a prodá-

vají ji v obchůdku. Podle svých slov

nemá čas se nudit, i když její kamará-

di z Brodu už jsou hodně zaneprázd-

nění vlastními rodinami. „S Hátou

jezdíme na různé výlety, třeba do zoo

nebo po poutích v okolních městech.

Kromě toho také v Havlbrodě dělám

dobrovolnici v místním domově pro

seniory. Chodím si tam s obyvateli

povídat, pokud mají chuť. Někdy za-

jdeme i do kavárny. Jako placené za-

městnání by to bylo super, ale i takhle

je to fajn pro můj dobrý pocit. Větši-

nou se jedná o středu, ale v zásadě je

to jedno. Když je zájem, navštěvuji je

i dvakrát týdně. To mi dohodil jeden

kolega z Ledče, který je také na vo-

zíku a dělá koordinátora,“ vysvětluje

Bára, které nechybí elán.

DOJÍŽDĚNÍ ZA SPORTEM

Nezapomněla ani na sportování, kte-

rému se během studií hodně věno-

vala. V barvách Sportovního Clubu

Jedličkova ústavu Praha provozovala

atletiku, její disciplínou byl vrh ku-

želkou, s nímž se probojovala až na

juniorské mistrovství světa, podívala

se také do Dubaje. „Tady tolik příle-

žitostí nemám, ale už asi pět let do-

jíždím do Jihlavy na plavání pod hla-

vičkou Vodomílka. Občas dojde i na

nějaké menší tuzemské závody. Vozí

mě rodiče,“ konstatuje Bára. Mimo

město dojíždí rovněž na hipoterapii.

I když s některými věcmi potřebu-

je dopomoc, přesuny po městě díky

elektrickému vozíku zvládá sama.

Pokud tedy zrovna funguje. Přesto-

že má nový, trápí ji kvalita baterií.

I když s některými věcmi potřebuje

dopomoc, přesuny po městě díky

elektrickému vozíku zvládá sama.

Pokud tedy zrovna funguje. Přestože

má nový, trápí ji kvalita baterií.

I během naší společné procházky má

obavy o dojezd.