Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 45

45
dánské i švédské dálnice jsou zadar-
mo, zde se platí mýtné. Pro úsporu
času a samotný zážitek to stojí za to.
Krajina jižního Švédska nám ku-
podivu dost připomínala tu českou.
Obilná pole a smíšené lesy. Ovšem
v poněkud jiném měřítku. Tato se-
verská země má více než pětapůl-
krát větší rozlohu než Česká re-
publika při stejném počtu obyvatel.
Výsledný efekt je ten, že při cestě po
dálnici třeba 40 kilometrů nevidíte
žádné město či vesnici.
Energie na další cestu nám došla
po čtyřech hodinách u Jönköpingu.
Plány na další stanování nám překazil
pohled na meteorologický radar, kte-
rý hrozil nočním deštěm. Už za úpl-
né tmy tedy hledáme hotel. Ten nás
přijal, ovšem s doporučením pana
recepčního, že si máme pokoj radě-
ji rezervovat přes internet, protože
to vyjde levněji. Bezbariérový pokoj
však už bohužel volný nebyl. Ráno
nás přivítalo slunečnou oblohou… Do
Stockholmu zbývalo 320 kilometrů.
STOCKHOLM
Švédská metropole je o něco ruš-
nější než Kodaň, ale pořád klidněj-
ší než Praha. Oproti ní zde ostatně
žije o 400 tisíc obyvatel méně, ne-
celý milion. Suchozemce rozhodně
za ujme námořní charakter města,
které se rozkládá na řadě ostrovů
v deltě několika řek vlévajících se do
blízkého moře. Lodě a lodičky všeho
druhu neodmyslitelně dotvářejí cha-
rakter místa, které opět snoubí histo-
rii (zejména čtvrť Gamla Stan) a mo-
dernu. V kopcovitých dlážděných
uličkách jsem velmi ocenil přídavný
elektrický pohon.
Jinak je město očekávatelně bez-
bariérové, i když se přiznám, že jsem
to čekal ještě „vymazlenější“ vzhle-
dem k tomu, jakou má Švédsko po-
věst. I tady se občas najde chodník,
kde není nájezd, a parkovacích míst
pro vozíčkáře bych také čekal víc.
V metru byla překvapivě široká me-
zera mezi dveřmi a nástupištěm. Na
druhou stranu prakticky bez výško-
vého rozdílu. Mimochodem interiéry
některých stanic metra tesaného ve
skále jsou malými uměleckými díly.
Vozíčkáři platí běžné jízdné. Sle-
vy jsou zde, stejně jako v muzeích,
směřovány na děti. Pokud budete po
městě raději jezdit autem, musíte si
stáhnout aplikaci na placení elektro-
nického mýta. Pro zajímavost – ceny
za průjezd se mění během dne.
Kdybych měl ze všech míst vy-
zdvihnout jedno, jež mě nejvíc za-
ujalo, určitě šlo o Muzeum Vasa, kte-
ré ukazuje monumentální dřevěný
bitevní koráb z roku 1628. Ten se
kvůli své hmotnosti potopil hned po
svém prvním vyplutí z přístavu. Do
roku 1956 ležel na dně zakonzer-
vovaný bahnem. A pozor, vozíčkář
může zaparkovat před vstupem, ale
musí mít za sklem hodinový ciferník
ukazující čas příjezdu. Bez něj jsem
zaplatil pokutu 1 000 švédských ko-
run (2 200 Kč), byť jsem tříhodino
limit nepřekročil…
LODÍ DO POLSKA
Po čtyřech intenzivních dnech při-
šel čas návratu. Jen 60 kilometrů od
Stockholmu leží přístav Nynäshamn,
odkud jezdí trajekty společnos-
ti Poleries do Gdaňska. Ten jsme
si on-line rezervovali předem. Loď
představuje plovoucí hotel včetně
restaurací. Čekala nás osmnáctiho-
dinová poklidná plavba s vlastní bez-
bariérovou kajutou zahrnující i spr-
chu se záchodem, do níž vedl prudší
nájezd, ale se zdravýma rukama
zvládnutelný. Zajímavým momen-
tem bylo, když ráno na lodi přestaly
fungovat platební terminály. Jelik
jsem poprvé v životě vyrazil na ces-
tu bez jediné koruny, eura či zlotého
v hotovosti, a až do tohoto momentu
nebyl nikde žádný problém, byli jsme
bez snídaně.
Polsko nás přivítalo deštěm, a tak
rezignujeme na prohlídku Gdaňsku
a rovnou míříme do poslední pláno-
vané zastávky, do Poznaně. Ačkoliv
nám jde hlavně o odpočinek, večerní
prohlídku historického centra nemů-
žeme vynechat, především náměstí
Starý Rynek. Malebné staré domy
bohužel poněkud kazí všudypřítom-
né zahrádky restaurací, a především
výplod komunistické architektury
uprostřed prostranství. Kdo byl někdy
v Jihlavě, ví, o čem píšu… Následují-
cí den však nemíříme na Vysočinu,
ale domů do Prahy. Bez plavby jsme
zdárně urazili 2 850 kilometrů. Příště
chtějí děti prý do Paříže…
Strašidelný dům vLegolandu je bezbariérově přístupný přednostním vchodem.
Onávštěvníky spostižením není nouze.
V Legolan-
du se děti
cítí jako
v ráji, hra
dospělí
si také
přijdou na
své, ale
musí se
poněkud
obrnit
trpělivostí
a smířit se
s faktem,
že tady
šetření
na další
dovolenou
určitě
nezačne.
Můžeš