Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 35

35

Jak na

QR kódy

?

Vněkterých

textech

můžete

narazit

na QR kód.

Zapněte

fotoaparát

na svém

chytrém

mobilu

anamiřte jej

na kód, ťukněte

prstem na

nabízený odkaz

adozvíte se

víc!

možnost nabídnuta – a nedokážu

slovy vyjádřit, jak si této pomoci

vážím. Lidé si mnohdy říkají, proč

tyhle sbírky existují, a nedokážou

si představit, jakou pomoc pro lidi

s handicapem znamenají. Nevnímají,

že s novou nelehkou životní situací

přicházejí i finanční problémy. V ne-

ustálé snaze o zlepšení nebo ales-

poň nezhoršení zdravotního stavu

potřebujeme pomoc fyzioterapeutů

a dalších odborníků. Zároveň jsou

často nutné nejrůznější úpravy do-

mácností, automobilů, pořízení spe-

ciálních pomůcek… Potřeby zjišťuje-

te až postupem času, když se vrátíte

z nemocnice zpět do běžného života.

Já osobně žádám příspěvek, abych

dále mohla docházet k fyziotera-

peutům a mohla zdokonalovat své

dovednosti a ještě lépe ovládat své

tělo a naslouchat mu. Dalším dů-

vodem je zajistit elektrický pohon

k invalidnímu vozíku. Jsem vděčná

za invalidní vozík, který mi mnohdy

usnadňuje život, ale v běžném životě

zjišťuji, že i s ním je má mobilita hod-

ně omezena, protože nemám paže

jako Arnold Schwarzenegger. Elekt-

rický pohon by mě zase mohl aspoň

o kousek posunout ke kvalitnějšímu

životu. Lidé v nadaci odvádějí úžas-

nou práci, jsou moc příjemní a velmi

jim fandím,“ říká upřímně.

Petra nyní bydlí v rodných Stra-

konicích, jednou by se ale ráda vrá-

tila do Prahy a zapojila se znovu do

sportu, který jí velmi chybí. „Zaujalo

mě paraplavání a basketbal na vozí-

ku. Vím, že to bude ještě dlouhá ces-

ta a můj život už nebude nikdy jako

dřív. Ale chci se k němu alespoň po-

kusit co nejvíce přiblížit. Naděje pře-

ci umírá poslední,“ říká Petra.

Co si mladá žena přeje kromě

zdraví? „Když nad tím teď zpětně za-

přemýšlím, žádná velká přání jsem

neměla. Asi jediné, o čem jsem pře-

mýšlela, bylo založení rodiny, což

jsem ale nestihla. Neříkám, že byl

můj život dokonalý, ale byla jsem

spokojená. Nyní bych si velmi přála,

aby se stal zázrak a vynalezl se lék

na poranění míchy, což ale nejspíše

ještě nějakou dobu potrvá. Například

jeden den bez bolestí by byl pros-

tě vynikající. Přála bych si vyrovnat

se s tím, co se stalo, být samostat-

nější a vrátit se do Prahy. Hodně by

mě bavila práce s handicapovanými

sportovci a s handicapovanými lid-

mi. Jsem velmi tvrdohlavý perfek-

cionista, jdu si za svým a jen tak se

nevzdávám. Ani když už melu z po-

sledního, protože vím, že nějaká síla

tam ještě je, a jsem schopna ji vy-

máčknout. Každý může dosáhnout,

čeho chce, ale musí si za tím jít,“ říká

rozhodně Petra Lukešová. 

Petra zjistila, že pracovníci

rehabilitačního ústavu jsou neustále

nabiti pozitivní náladou, a nechápe,

kde ji po celé dny berou.