Strana 56
KULTURA / TEREZA DIEPOLDOVÁ
UVŠEHO PODSTATNÉHO
BYLO KOLO
Dění kolem kol bylo také u prople-
tení profesních a soukromých linií
života Terezy a Jirky. Ale to už jsme
přeskočili jeden podstatný okamžik,
když bylo Tereze deset, vydali se
s babičkou a bratrem do prosluně-
né Provence. Autobus ale havaroval
a domů se vraceli všichni „pochrou-
maní“, jak to při ohlédnutí definuje
Tereza: „Měla jsem po nehodě se-
psi, postupovalo to hrozně rychle.
A pan doktor mi tehdy jasně řekl,
že mám dvě možnosti: buď mi nohu
uříznou, nebo umřu. Původní verze
byla, že jsem měla při operaci přijít
o celou nohu i kyčel. Dopadlo to líp,
o nohu jsem přišla nahoře ve steh-
ně. Musím říct, že se mi po operaci
kupodivu ulevilo, konečně mě nic
nebolelo.“
Tereze lékaři doporučovali na rela-
xaci plavání nebo tanec. Protože od-
mala sportovala, nebyla po amputaci
ani v rehabilitačním ústavu, zvládala
všechno s rodiči. Na vysoké v Praze
si Terezy všiml Viktor Zapletal, tehdy
šéftrenér reprezentace tělesně han-
dicapovaných cyklistů, věděl o jejím
plavání – nechtěla by zkusit závodně
kolo? Nabízel jí i triatlon. „Ten jsem
odmítla, ale cyklistiku ne,“ vzpomíná
Tereza. „Ta mě chytla a Viktor brzy
věděl, že bych zkusila i závody.“ Na-
psala Jirkovi Chybovi, mechanikovi
paralympijského týmu, zda by jí půj-
čil horské kolo. Poprvé si ti dva spolu
povídali na paralympijských hrách
v Pekingu (2008). „A já začala tréno-
vat: ,půdorys‘ bazénu byl pro mě jen
ode zdi ke zdi, nabízela se mi jízda
krajinou, příroda.“
PŘED VELKOU MEDAILÍ
ZLONDÝNA
Nesmíme zapomenout ani na Jirkův
příběh, který dlouho patřil na špici
v naší amatérské cyklistice. „Sporto-
val jsem asi od devíti, po škole jsem
hodil tašku do kouta a šel s kluky ven.
Vlastně jsem měl kamarády hlavně
z bikrosu, a pak přišlo moje setkání
s Jirkou Ježkem. Asi od poloviny de-
vadesátých let jsme spolu jezdili, tré-
novali. A když si udělal svůj vlastní
tým, patřil jsem do něj taky. Byli jsme
asi pět let týmoví jezdci. S Jirkou se
dnes potkáváme jen na závodech.“
A Tereza? Jirka její začátky závodění
komentoval slovy: „Trénovala, plnila
Viktorův plán, nebyla vyježděná. Na
začátku dostala na rok všechno od
trenéra: kolo, helmu, oblečení. Měla
zkusit trénovat a měla se rozhod-
nout, kdy a zda bude závodit.“
„Ty věci jsem nevrátila,“ doplňuje
Tereza. „Jezdila jsem podle trenéra.
Uvidíme na závodech, říkal. Víte,
když mě něco moc baví, položím se
do toho a výsledky se dostaví. V roce
2010 jsme odjeli na závody do ital-
ské Piacenzy.“ Jirka taky na italské
závody vzpomíná: „Po příjezdu jsme
se dohodli, že si dáme dvacet třicet
kilometrů. Vyjeli jsme sice pohro-
madě, ale Terka (jediná v ,pánské‘
partě) měla jen kartičku od hotelu
– a my jí ujeli…“ Tereza dokončuje:
„Volala jsem Jirkovi, že jsem u ben-
zinové pumpy. Osmdesát kilometrů
od ostatních! Přijeli pro mě velkým
reprezentačním autem ke kašně na
náměstí, kde jsem stála promočená.
A Viktor prohodil: ,Terko, s tebou
jsou jen problémy!‘ Jirka ještě do-
dal, že ,v bazénu se ztratit nemůže‘…“
Ale na závodech byl tenhle nováček
hned třetí!
Od té příhody v Piacenze skutečně
Terezu nenechávali nikde samotnou.
Hlavně Jirka. Jejich první rande bylo
také veselé, Tereza dorazila v pro-
měnlivém počasí nalehko – a pak jí
v Troji, u slalomového kanálu, spadla
do vody berle. Sedla si Jirkovi na kole
na řídítka a jezdili po kamarádech,
jestli náhodou nemají berle. Jirka
přidává: „Takové ,rande‘ jsem si fakt
nepředstavoval!“ O tomhle zážitku
před patnácti lety oba pořád dobře
vědí, navíc tehdy jejich trenéra na-
padlo, aby Tereza jela s Jirkou na tré-
nink. Od té doby (v roce 2010) jsou
spolu, teď už manželé.
PROTÉZA NA KOLO
IKE KOČÁRKU
Dost rychle vzhůru pokračovala i Te-
rezina cyklistická kariéra. K tomu se
pojí i zajímavá historka – její babič-
ka, které po nehodě na cestě ampu-
tovali pravou ruku, napsala Michalu
Horáčkovi, o finanční pomoc pro
získání protézy. „Já to nevěděla, on
mi opravdu hodně přidal.“ Jirka byl
všude i jako mechanik týmu, a pro-
to o tom, jak Tereza jezdila, hodně
ví: „Měla ráda časovku, lehla si to
toho a v balíku závodnic byla buď
první, nebo přijela někde vzadu.“ Te-
reza jela reprezentovat do Londýna
Nerozlučná
čtveřice...
Svobodu bez sportu
si moc neužili, léta
odjížděli a přijížděli,
teď nastal čas
na vlastní rodinný život.