Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 23

První mistrovství

světa

v parahokeji žen

Ač ještě v plném létě, proběhlo ve slovenském

Dolném Kubíně ve dnech 26.–31. 8. mistrov-

ství světa v parahokeji žen. Hokej jako takový

coby rodilý Pardubák sleduji jen ve výsledcích,

zvláště když hrají Pardubice a Hradec Králové

nebo Brno. A také musím přiznat, že parahokej

mužů prakticky nesleduji, ale ženy mě velmi

oslovily. Ženy dosud mistrovství světa neměly,

ale jak postupně narůstá základna sportovkyň,

tak po předchozích mezinárodních závodech

bylo toto historicky první mistrovství světa. Or-

ganizoval jej Mezinárodní paralympijský výbor

(IPC) spolu se Slovenským paralympijským

výborem a osobně byl přítomen i prezident

IPC Andrew Parsons.

Zúčastnily se týmy hráček ze Spojených států,

Kanady, Velké Británie, Norska, Austrálie

a šestým týmem byl World team (výběr světa)

sestavený z hráček různých zemí pod vedením

Jakuba Novotného, trenéra české parahokejo-

vé reprezentace. Za naši zemi byly ve výběru

světa Anna Špringlová, Kristýna Židlická,

Adriana Šarköziová a Jana Kovaříčková.

Hrálo se v úžasné atmosféře, plné tribuny oce-

ňovaly výkony hráček, byly i klasické bubny

a další hudební doprovody, které standardně

k hokeji patří.

Prvním mistrovským týmem se staly hráčky

USA, které prošly turnajem až do finále s Ka-

nadou bez jediného obdrženého gólu. Pouze

Kanadě, která skončila na druhém místě, se

podařilo dát mistryním jednu branku. Bronz

si odvezly Norky, Velká Británie skončila pod

stupni vítězů na čtvrtém místě. Výběr světa

porazil v zápase o 5. místo Austrálii 9:0.

Musím říci, že mě ženy v parahokeji velmi

oslovily – jejich bojovnost, tvrdost, rychlost,

zaujetí, moc se mi to líbilo. A když po zápase

sundaly helmy, objevila se jejich ženskost

v plné kráse.

Velmi radostnou zprávou je, že IPC jedná

o možném zařazení ženského parahokeje do

programu zimních paralympijských her možná

již pro rok 2030. Budu všem těmto a dalším

hokejovým bojovnicím držet palce, aby se to

podařilo.



Autorka je lékařka, členka Rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

23

v práci. Často dostávají výpověď

nebo poslouchají věty typu „ty se

chceš flákat, ulít se z práce, flámova-

la jsi, bereš drogy, běž na psychiat-

rii, vezmi si prášek, jsi hypochondr,

mě když bolí hlava, taky pracuju“. Na

jednu stranu se povědomí o migréně

lepší, na druhou stranu ale mýty pře-

trvávají a je jich pořád hodně. Není

divu, že někteří lidé s migrénou uva-

žují i o sebevraždě.

Jak jsou na tom smigrénou

muži?

Migrénu má šest procent mužů, to

není málo. U nich je stigmatizace

ještě horší než u žen. Často si musejí

vyslechnout podobné hanlivé vý-

razy „seš snad nějaká hysterka, hy-

pochondr, slaboch?“. Tahle nemoc je

navíc stále vnímaná jako nějaký vr-

toch paniček. I proto je to něco, s čím

se muži svému okolí neradi svěřují.

Ajak to všechno změnit?

Zvyšováním povědomí napříč společ-

ností, a to dlouhodobě, protože jsou

tyto předsudky hluboce zakořeněné.

Pomoci může přitom každý, kdo se

sám s migrénou potýká, i jeho blízcí.

Všichni můžeme dělat osvětu a měnit

tak názory svého nejbližšího okolí.

Jak je společností přijímána mig-

réna jinde vEvropě?

Řekla bych, že je to stejné. Dobrým

příkladem je projekt Evropské ali-

ance pro migrénu, která rozjela pro-

jekt s názvem „K migréně přátelské

pracoviště“, do kterého jsme se taky

zapojili. Je to snaha přesvědčit fir-

my, aby vycházely lidem s migrénou

vstříc, aby pro ně měli pochopení

jak kolegové, tak nadřízení. A záro-

veň aby se postupně odstraňovaly

spouštěče z pracovního prostředí,

například zářivky nebo nekvalitní

židle. Aby si lidé s migrénou moh-

li brát častěji home oce nebo víc

sick days, aby měli v práci relaxační

zónu. Některé firmy u nás s tím už

začaly. To, že na evropské úrovni

existuje takový projekt, ukazuje, že

situace není zatím ideální ani v ji-

ných zemích.

Ajak je to unás, pokud jde

oléčbu migrény? Dostane se kní

každý?

Překážek ve zdravotnickém systé-

mu je pořád ještě dost, ale na druhou

stranu to, že jsou tady specializovaná

centra a inovativní léčba, je vlastně

revoluce v léčbě migrény. Přesto po-

řád spousta lidí naráží na podceňo-

vání tohoto onemocnění u praktiků

a u některých ambulantních neuro-

logů.

Nemocní také systémem často

bloudí a někdy trvá i roky, než se do-

stanou k účinné léčbě. Ideál je tako-

vý, že je pacient v případě vážných

potíží odeslán praktickým lékařem

k neurologovi, případně neurologem

do specializovaného centra pro bo-

lest hlavy, kde dostane cílenou léčbu

migrény – tedy buď léčbu biologic-

kou, nebo nové gepanty. Pořád bo-

hužel platí, že i když máme léčbu,

která dokáže měnit životy lidí s touto

nemocí, nedostanou se k ní všichni

pacienti, kteří by na ni měli nárok.

I to se snažíme zlepšit. Pacienti s mi-

grénou v nás mají velké zastání. 