Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 26

REFLEKTOR / PŘÍBĚH S DOBRÝM KONCEM

teď nemá čas na nic takového a na

všechno kouká jinak.“

Už během těhotenství Berouskovi

zjišťovali, jak uzpůsobit péči o dítě

invalidnímu vozíku. „Vychovala jsem

tři dcery, a tak Janče pomáhám, ale

když byl Jenda malinký, tak si ho

kromě koupání obstarala sama,“ při-

bližuje paní Věra. „Já jsem se naučila

různý grify, třeba jsem vzala zavino-

vačku a normálně jsem si ho přeho-

dila,“ směje se Jana, že velkým po-

mocníkem je pro ni třeba postýlka,

která se dá zvednout do různé výšky,

anebo závěsný přebalovací pult, pod

který s vozíkem zajede. „Ale teď už

ho nepotřebuju, prostě si Jendu při-

držím a navlíknu do plíny.“

Díky přídavnému pohonu vozí-

ku může se synem i na procházky.

„I mně to ulehčuje práci, když jdeme

ven, můžu se soustředit jen na Je-

níčka a nemusím zároveň pomáhat

Janě,“ libuje si i přítel Láďa, že syn už

začíná chodit a potřebuje hodně hlí-

dat. Mladá rodina už byla i na dovole-

né. „Byli jsme letos ve dvou kempech

na prodlouženém víkendu a bylo to

skvělé, i když ne všude je to skuteč-

ně bezbariérové, jak se chlubí.“

O svatbě mladý pár zatím ne-

mluví, ale shodují se, že jednou by

chtěli bydlet sami v bytě. „Ještě mě

ale čeká 3D operace lebky a zatím

nevím, kdy bude,“ nastiňuje Jana.

„Trochu nám tady chybí soukromí –

a Jeníček bude za chvíli parťák, který

s námi bude dělat všechno,“ těší se

Láďa, který pracuje jako řidič a spolu

s Janou věří, že samostatné bydlení

v budoucnu zvládnou.

POSÍLÁ PENÍZE

NEMOCNÝM DĚTEM

Janě Berouskové se úplně nerozply-

nul ani sen o kosmetičce. Vlastně

i teď je krásně a přirozeně namalo-

vaná, je vidět, že má na to cit. „Už dří-

ve jsem líčila kamarádky, a dokonce

jsem si to vyzkoušela i teď, když jsem

na vozíku. Akorát jsem holky muse-

la objíždět a bylo to docela pracné,

uvidíme, co bude dál,“ nevylučuje, že

jednou by se její dětské přání mohlo

splnit, i když za úplně jiných podmí-

nek, než si vysnila.

„Splíny samozřejmě jsou, tak jed-

nou za měsíc to na mě přijde, že si

pobrečím, co se to stalo a proč. Ale ta-

hle otázka je úplně zbytečná, protože

to, co se stalo, už nikdo nikdy nevrátí,“

svěřuje se mladá žena, které lékaři

další těhotenství nedoporučují. „Nohy

mi samozřejmě chybějí, ale mám to

štěstí, že mám zdravého syna.“ Možná

i proto pozorně sleduje sociální sítě

nejrůznějších charitativních organi-

zací a sbírek. „Je mi vždycky líto, když

má dítě nějakou vzácnou nemoc,

a léčbu v zahraničí pojišťovny nepro-

plácejí. Snažím se proto každý měsíc

aspoň trochu přispět, někdy je to pět

set, jindy tisíc, jak mi to vyjde,“ říká

Jana Berousková, že pokaždé vybírá

někoho jiného. 

Myslím, že narození Jeníčka

pomohlo Janče bojovat dál. Někdo

začne cvičit, někdo se uzavře do sebe,

ale ona teď nemá čas na nic takového

a na všechno kouká jinak.

Syn je pro

Janu novým

smyslem života.