Strana 34
ŽIVOT / PŘÍBĚH
ischémii neboli infarkt míchy. Cítila
jsem se bezbranná, připoutaná na
lůžku a téměř jsem nedokázala ko-
munikovat s okolím. Snažila jsem se
být silná před rodinnou, ale pláč ne-
šel mnohdy vůbec zastavit. Stále je to
pro mne velmi silné téma, ale vím, že
o tom musím mluvit.“
Co se vlastně Petře stalo? V těle se
jí uvolnila sraženina, prošla srdcem,
ve kterém měla otvor, který se jí po
narození neuzavřel, a zastavila se
o míchu v hrudní části. „Okamžitě mi
to znehybnilo dolní končetiny, dosta-
vily se obrovské bolesti v hrudní čás-
ti, začaly mě brnět nohy, znecitlivěla
mi chodidla a oslabila se mi pravá
část trupu. Pohyb téměř ve všech po-
dobách se stále učím jako malé dítě.
Jsou dny, kdy si se mnou nevědí rady
ani fyzioterapeuti. Pociťuji jakýkoliv
výkyv počasí, především ochlazení,
déšť atd. Není den, kdy bych bolest
necítila i přes velmi vysoké dávky
léků. Nyní mám za sebou operaci
srdce. Prošla jsem řadou oddělení,
rehabilitační a spinální jednotkou ve
FN Motol a v Olomouci, RÚ ústavem
Kladruby už druhým rokem, reha-
bilitační nemocnicí Beroun a kdo ví,
co mě ještě dále čeká. Nevím, zda je
možné se s tímto osudem vyrovnat.
Lidé mě mají za velmi silnou osob-
nost, uvnitř ale bojuji a snažím se
i s pomocí odborníků, aby mé tělo
fungovalo jak po psychické, tak fy-
zické stránce podle aktuální situace,“
svěřuje se.
KLADRUBSKÁ BUBLINA
Když Petru převáželi do RÚ Kladru-
by, měla smíšené pocity. Věděla, že
je to další nezbytná součást léčby,
jenže už strávila v různých nemoc-
ničních zařízeních dlouhou dobu
a představa dalších tří až pěti mě-
síců daleko od blízkých a v novém
prostředí byla náročná. „Zpočátku
jsem měla nenáročný rehabilitač-
ní program, který mě příliš neza-
městnával, tudíž jsem na tom nebyla
psychicky nejlépe. Postupně jsem
se rozkoukala, hodně mi pomohl
i tamní personál. Věděla jsem, že
na sobě chci makat víc a víc, a po-
žádala o přidání rehabilitačních
aktivit. Začali také přijíždět známí
pacien ti z FN Motol, s kterými jsem
se spřátelila. Z pobytu se tak stala
nezapomenutelná část mého života.
Říkám tomu kladrubská bublina. Je
zde komunita lidí, kteří jsou si rovni.
Nemusíte téměř nikomu nic říkat, co
vás trápí, jelikož ostatní vnímají po-
dobné bolesti. Příběhy lidí, které sly-
šíte, vás chytnou za srdce. Vytvořila
jsem si zde přátelství, troufám si říct
až do konce života. Příští rok už pů-
jde o můj třetí pobyt a vím, že se tam
opět budu těšit a cítit jako doma.“
Petra zjistila, že pracovníci rehabi-
litačního ústavu jsou neustále nabiti
pozitivní náladou, a nechápe, kde ji
po celé dny berou. „Mám s nimi jen
ty nejlepší zkušenosti. Je zcela na
každém pacientovi, jak moc na sobě
chce pracovat. Můžete se zapojit do
nejrůznějších pohybových aktivit,
večer je velmi často zařízen spole-
čenský program. Za hodně vděčím
především mému fyzioterapeutovi,
který mi řekl větu a tu si pamatuju
dodnes: Co nestihneš dnes, není tře-
ba dohnat zítra. Naučil mě velmi in-
tenzivně vnímat mé tělo, které jsem
nešetřila, neposlouchala ho. Jako ce-
loživotní sportovec jsem vždy šla na
dřeň, ale poslouchat tzv. co mi říká
mé tělo, jsem příliš neuměla,“ přizná-
vá.
NOVÝ START
Za vším jsou ovšem peníze, a i proto
se Petra Lukešová rozhodla jednat.
„Uvědomuji si, že ne každý dosta-
ne možnost žádat o příspěvek od
projektu Nový start. Mně byla tato
Petra Lukešová
poslouchá své
tělo a drží se slov
fyzioterapeuta,
který jí radil:
„Co nestihneš
dnes, není třeba
dohnat zítra.“