Strana 53
53
připravoval, byl pedant, který správ-
ně vycítil, že se musím rozhodnout.
Ve čtrnácti na mě udeřil, abych si vy-
bral, protože další věci berou čas.
Takže to nebyli rodiče, kteří vás
nutili?
Nevycházelo to z rodiny, ale od toho
učitele. Zpočátku mě nutnost volby
frustrovala. V ten moment mi nedá-
valo smysl, proč bych nemohl pro-
pojit kreslení a cyklistiku… Takhle
mladý člověk se těžko rozhoduje.
Rodiče mě podporovali, ale netlačili.
Nejsou z uměleckého světa. Zpětně
se ukazuje, že to bylo správně. Kdy-
by o tom něco věděli, určitě by mě
formovali a dávali nějaké mantinely.
Jejich láska a péče byly to nejlepší.
Intuitivně jsem se nakonec sám při-
klonil k umění a samostatně se roz-
vinul. Každý lidský život je plný vlivů
a rozhodnutí. Je těžké neudělat moc
chyb. Teď mám devítiletou dceru
a pořád si říkám, jak jí rozhodnutími
nekazit život.
Jak moc vás ovlivnil sluchový
handicap? Jelikož se oněm nikde
nezmiňujete, možná vás teď trochu
tlačím do takového coming-outu.
Když dělám interview, tak o tom ne-
mluvím. Veřejnost to neví. Dílo mluví
samo za sebe. Je úplně jedno, jestli
ho vytvořil handicapovaný člověk.
Autor je za ním schovaný. Přemýš-
lím, jestli mi handicap třeba nějak
překážel při sportu. Myslím, že to
nebylo nijak zásadní.
Problém nebyl ani ve škole, přes-
tože ta první sluchadla byla hodně
vidět. To je pro psychiku do bu-
doucna důležité. Možná jsem měl
také štěstí na spolužáky. Jsem intro-
vert, nechyběly mi nějaké proslo-
vy ke třídě. Nemluvím o učitelích.
U některých mě občas naštvalo, že
jsem něco skutečně neslyšel, ale oni
tvrdili, že jsem to slyšel. Šlo o nepří-
jemné konfrontace před třídou, cítil
jsem nespravedlnost, ovšem žádná
traumata mi nezůstala. Na střední
už za mě mluvila práce. Neslyšení
vnímám v oblasti umění jako dar.
Poslední, co s handicapem potřebu-
jete, je lítost. Nestojím ale ani o žád-
né heroizování. Pro mě jde o přiro-
zenou součást. To dělá společnost,
že má tendenci odlišnost vyčleňo-
vat. Lidé by se měli naučit každého
brát takového, jaký je.
Naopak mluvíte odaru, což mož-
ná někoho překvapí…
Můj handicap určuje vztah k realitě.
Každý člověk se narodí s nějakými
dispozicemi. Já přišel na svět s tím,
že tenhle člověk nebude znát zvuk.
Jenže zároveň jen do doby, kdy mi
technologie pootevřela dveře. Přesto
nejsem na zvuk designovaný. Ko-
munikace je bonus. Tudíž budu vždy
techniku obhajovat, umí dobře slou-
žit, není to jen zlý pán.
Můj každodenní rituál je, že vstu-
puji a vystupuji z rámusu. Kvituji, že
je možnost tyto dva světy propojo-
vat. Při tvorbě v ateliéru poslouchám
hudbu, někdy i extrémně nahlas. Je
to určitá droga. Z klidu přepnu do
opačné roviny. Jinak moje ticho se
nedá slyšícímu vůbec popsat. Nic
neřeším, užívám si dar. Hodně se
věnuji snům, které mám velmi silné.
Nejsem totiž ničím rušený. Ráno si
je kreslím. Táhnu s sebou dva světy
s možností vybírat si z nich podle
nálady. Díky umění umím beze slov
vyjádřit něco abstraktního, prakticky
denně se mohu zabývat svým vzta-
hem k životu.
Sny jsou tedy základem pro vaši
abstraktní polohu?
Důležité bylo najít, jak je zobrazovat.
Proces mám rozdělený do fází. Prv-
ní fáze vzniká každý den. Do bloku
zaznamenávám kresby, které trvají
tak deset minut. Pak některé roz-
pracovávám dál v ateliéru. Tam už
se vkrádá fantazie, nejde o pouhou
práci s realitou. Pak je třetí fáze, kdy
Dílo je inspirované
klasickými mistry
16.–17. století
se snovými prvky.
V jedenácti jsem vyhrál výtvarnou
soutěž v Náchodě. Tam jsem
se rozhodl, že se budu malování
věnovat. Přitom jsem v tu chvíli
vůbec nechápal, proč jsem uspěl.
Kreslení jsem se do té chvíle věnoval
jako každé jiné dítě toho věku.
Prostě mě to jen bavilo.