Strana 42
ŽIVOT / JAK SE ŽIJE … V HAVLÍČKOVĚ BRODĚ
I během naší společné procházky má
obavy o dojezd. V případě potíží volá
domů. Jistě by se ale našla i spousta
ochotných známých. Během našeho
putování se hned několikrát u Báry
zastavil někdo z místních ke krátké-
mu přátelskému rozhovoru, evident-
ně není neznámou tváří.
VŠECHNO NENÍ IDEÁLNÍ
Ve městě naštěstí většinou nechybějí
nájezdy, ale kopcovitý terén a občas-
ná dlažba by bez motoru vozíčkáře
hodně potrápily. Nemluvě o zimním
období, které umí být na Vysočině
tvrdé.
Většina malých obchůdků v centru
je nedostupná. Základní služby se ale
obstarat dají. „Je to tu bezbariérovější
než v Ledči. Neříkám, že se nesnaží,
máme nízkopodlažní autobusy, jez-
dila jsem i sama vlakem do Prahy, ale
všechno prostě úplně snadno dostup-
né není. Třeba sehnat vyhovující bez-
bariérové prostory, kam bych se do-
stala na pravidelné supervize a školení
dobrovolníků od Fokusu Vysočina, byl
zatím problém. Proto mě navštěvují
individuálně. Podobně to řeším třeba
s kadeřnicí. Za ty roky to tu už mám
coby místní vychytané, co a jak vyřídit,
kde to jde, kde ne. Když trochu hledáte,
najdete i bezbariérově přístupné ordi-
nace lékařů. Na poště mají takový plo-
šinovýtah, takže je to trochu na delší
lokte,“ směje se Bára.
Dostupnost sociálních služeb si
netroufá moc rozvádět, protože díky
rodičům prý nepotřebovala. Za to
jim i všem známým, kteří jí pomáha-
jí, moc děkuje! „Řekla bych, že se tu
zaměřují spíš na lidi s mentálním po-
stižením. Vím o existenci sociálních
bytů a domě s denní pečovatelskou
službou. Ty slouží hlavně seniorům.
Charita Havlíčkův Brod poskytuje
asistenci a úklid. Až si budu hledat
samostatné bydlení, ocenila bych
i noční asistenci. Přímo ji nepotře-
buji, ale spíš pro jistotu a pocit kli-
du. V Ledči prý plánují respitní péči
a dva byty s nonstop péčí. Pokud to
půjde, třeba to zkusím a přestěhuji
se. Nebránila bych se ani té Praze, ale
tam je těžké získat bezbariérový byt,
když pocházíte odjinud. Moc nevím,
jak se to některým mým spolužá-
kům vlastně povedlo,“ líčí Bára.
V průběhu našeho posezení u ven-
kovního stolečku na hlavním náměstí
se k našemu hovoru bez okolků přidal
jeden postarší místní obyvatel na vozí-
ku. Z jeho slov vyplynulo, že on s úrov-
ní místních sociálních služeb tedy roz-
hodně spokojen není, především pro
jejich absenci. Báře pogratuloval, že na
nich není závislá. Ta byla dost zasko-
čena z jeho bezprostřednosti, protože
se bez zábran přidal do naší konverza-
ce jako ke starým známým, ačkoliv se
nikdy před tím neviděli. Kolem pobí-
hala jeho vnoučata, nám však věnoval
mnohem víc nevyžádané pozornosti.
Dva vozíčkáři na zahrádce před re-
staurací pro něj zřejmě byli na místní
poměry neodolatelným lákadlem.
Jeho poměrně negativní vsuvky
dost kontrastovaly s Bářiným pozitiv-
ním laděním. Tak asi jako všude jinde
i v Havlíčkově Brodě platí, že přede-
vším záleží na tom, jak se k životu
postavíte…
Ve městě naštěstí
většinou nechybějí
nájezdy, ale kopcovitý
terén a občasná dlažba
by bez motoru vozíčkáře
hodně potrápily.
Většinou nechybí nájezdy, ale o stoprocentní bezbariérovosti se mluvit nedá, tak jako jinde v České republice.
Na ulicích města
Bára potkává
řadu známých,
nežije anonymně
zastrčená
v ústraní.
Jejím domovem
je momentálně
panelákový byt
u rodičů, jednou
by se ale ráda
osamostatnila.