Strana 16
REFLEKTOR / LUCIE HYBLEROVÁ
do pracovního režimu. Není to určitě
doporučení…
Teď svoji práci dělám v intenzitě,
kterou se snažím dávkovat. Mám tře-
ba naordinováno udělat si půl hodiny
denně volna a jdu se projít. Myslím,
že jediná spravedlnost je právě čas –
my sice nevíme, kolik ho máme, ale
záleží jen na nás, jak si ho naplníme.
Naučila jsem se po loňském vyho-
ření nastavit čas vůči sobě. Volnými
okénky pro radost. Je pro mě těžké
nepracovat, ale učím se to.
Když jsme si domlouvaly termín,
zdálo se mi, že právě vpolovině
roku máte hodně termínů…
Hodně jezdím, každý týden někde
jinde, pro letošní rok jsem si přibra-
la projekt Příběh medaile, jezdím po
speciálních školách za dětmi s han-
dicapem, bývá to náročné… Snažím
se na besedě mluvit s dětmi o téma-
tech, která nejsou v běžné výuce –
o filantropii, sociálním podnikání,
konání dobrých skutků nebo třeba
udržitelnosti.
Co jste dokázala delegovat na
další kolegy, abyste si uvolnila
ruce?
Máme fotografy, dokonce několik,
grafika, kolegyni na sociální sítě, tzv.
obědový tým… Třeba kolegyně Bára
se soustřeďuje na komunikaci s díl-
nami, organizuje vše kolem výjezdů.
Máme také dobrovolnice, ty komuni-
kují s rodinami těch, kterým vozíme
obědy. Jsem jedna ruka s provozními
sociálních kuchyní, probíráme ná-
vrhy menu do firem a na různé typy
akcí. Teď už nejsem naštěstí u všeho.
Podle čeho plánujete počet obě-
dů?
Plánujeme kvartálně, podle našich
vydělaných financí získám přehled,
jestli můžeme zvýšit počet obědů
a o kolik. Do hry vstupují i sponzor-
ské dary. První dva roky jsem všech-
no přepočítávala na obědy. Když
jsem někde uviděla, že tam stojí kafe
120 korun, hned jsem počítala, že
by za to byl jeden darovaný oběd.
Tenhle pocit jsem ale musela zkro-
tit. Pořád bych mohla stávající akti-
vity rozšiřovat, ale já bych si hlavně
přála, aby každá další „pětiletka“ při-
nesla cosi zbrusu nového. Sedět na
jednom místě mě nebaví v osobním
ani pracovním životě. Měla bys být
dobrý hospodář, říkala moje babič-
ka. A já se – po letech zrání – fakt
dobrým hospodářem stala.
Kdesi jste jmenovala neziskové
organizace, které se vám svým
zaměřením líbí, třeba Člověka
vtísni nebo Dobrého anděla.
Proč?
Z vlastní zkušenosti a komunikace
s těmito a dalšími neziskovými orga-
nizacemi vím, že je v nich velká míra
profesionalizace – kéž by tak fungo-
vala naše politická sféra. Je v nich
nastavená pevná struktura, pracovní
procesy a zdravé prostředí. Důležité
také je, co vedení přináší do orga-
nizace a jak je empatické ke svému
týmu.
Po mnoha oklikách byl vloni při-
jatý zákon osociálním podnikání,
nová právní norma.
Podle mého názoru by některým
lidem konvenovalo, aby takový zá-
kon vůbec nebyl. Jsem šťastná, že
už u nás máme jistý právní rámec –
i já jsem se při připomínkování jeho
znění snažila, aby se do něj dostalo
co nejvíc podstatného z praxe, co by
lidem se znevýhodněním usnadnilo
práci i život. Je to důležitý krok k le-
gitimizaci sociálního podnikání.
Máte doma krabičku svyzname-
náním, co dál?
Nějakou dobu po vyznamenání
jsem nedokázala nic moc cítit. Jak
se k tomu mám postavit? znělo mi
v hlavě. Právě proto vznikl program
besed pro děti s postižením s názvem
Velmi těžké situaci bezdomovectví
by jistě prospělo zvýšení počtu
i ohodnocení terénních pracovníků.
Ale platy v sociálních službách, to je
nekonečné téma – osobně bych snížila
mzdy politiků minimálně o třetinu
a peníze převedla do segmentu
pečujících profesí.
Jedna z četných
návštěv
Breakfaststory,
tentokrát v sociální
dílně Švadlenka
v Hradci Králové