Strana 38
ŽIVOT / SPORTEM DO ŽIVOTA
jsem se v týmových sportech. Ko-
lektiv je pro mě důležitý, což mě na
sportu baví nejvíc.“
BÝT REALISTOU
Ivan letos dokončil bakalářské stu-
dium psychologie na Jihočeské uni-
verzitě. Studium si vybral, protože
by rád pomáhal lidem s podobným
osudem. Bakalářskou práci psal na
blízké téma: wellbeing vozíčkářů
sportovců. „Má budoucí kariéra je
zatím ve hvězdách, ale doufám, že se
budu moci věnovat právě psycholo-
gii,“ říká.
O tom, že studium nepřináší jen
obtíže, svědčí fakt, že Ivan při něm
našel partnerku. „S Verunkou jsme
se poznali v prvním ročníku, chodili
jsme do stejné třídy. Verunka je hez-
ká, milá, inteligentní a usměvavá hol-
ka, což mě na ní zaujalo. Čím jsem ji
oslovil já, nevím, ale doufám, že by
o mně řekla něco podobného,“ smě-
je se. „Rodinu zatím neplánujeme,
čekáme, až dostudujeme, a nějak se
nám stabilizuje život. Náš miláček,
pejsek Gorm, je stafordšírský bulte-
riér, takže je to s ním občas náročné,
neboť je tvrdohlavý a divoký.“
Jak si Ivan představuje život dál?
„Snažím se být realistou, takže budu
moc rád, když povedu normální spo-
kojený život s partnerkou a později
i s dětmi. Pracovně bych se chtěl vě-
novat psychologii. Sportovní sen ne-
mám konkrétní, bohatě by mi stačilo,
kdyby se parasportu dařilo a přibý-
valo nových hráčů. S tím jde ruku
v ruce výkon, který se snad bude
zlepšovat.“
KAMARÁDI ZBAZÉNU
Ke spokojenému životu patří i přáte-
lé. Ivan jednoho našel v osobě Ada-
ma Šimonka. „Adama znám už tak
dlouho, že ani nevím, kdy jsme se
potkali poprvé. Ale dříve jsme spolu
plavali, takže asi u bazénu. Adam je
můj parťák na sportovní cestě, hráli
jsme spolu v Německu i teď v Ra-
kousku. Prošli jsme přes paraplavání
a paraflorbal až k basketbalu na vo-
zíku. Tady jsme založili vozíčkářský
tým basketbalu pod již existujícím
týmem Tigers ČB. Přátelství nedo-
kážu vysvětlit, prostě jsme si sedli
a Adama považuji za velmi dobrého
kamaráda. Máme společnou minu-
lost a skutky, které nás navždy spo-
jují. A hlavně máme stejný zápal pro
basketbal na vozíku,“ vypráví Ivan
Nestával.
Že přátelství začalo u plavání, po-
tvrzuje i Adam Šimonek (28). „S Iva-
nem jsme se poznali jako puberťáci
na plavání, kde mě ukecal, abych
si šel vyzkoušet florbal na vozíku.
Jako člověku s protézou, který vozík
k běžnému životu nepotřebuje, se mi
nechtělo, a protože naučit se ovlá-
dat sportovní vozík nějakou dobu
trvá, tak mi tenhle sport napřed moc
nešel. Pak jsem se zlepšoval, začal
mě bavit, a protože jsou mi týmové
sporty bližší, věnoval jsem mu víc
času. Po pár letech jsme ve florbalu
narazili na strop, kdy už jsme neměli
prostor pro zlepšení. Objevili jsme
basketbal, který nás chytil i tím, o jak
vyspělý a světově velký sport jde. Vi-
děli jsme, že se můžeme ještě hodně
zlepšovat. Zjistili jsme, že se dá jezdit
s reprezentací na ME, že jde o sport,
který se v zahraničí hraje na profe-
sionální úrovni, a že existují klubové
mezinárodní soutěže. Začali jsme na
kempech pro začátečníky, přivedli
k basketbalu kamarády, až vznik-
lo družstvo, o které se organizačně
staráme a snažíme se ho posouvat
kupředu. S Ivanem jsme si sedli jak
charakterově a lidsky, tak i vztahem
ke sportu, kdy oba vnímáme jeho
obrovský přesah do běžného života
a bereme ho jako jeho samozřejmou
součást,“ vypráví Adam.
ZNÁT SVÉ LIMITY
Adam se narodil s vrozenou vývojo-
vou vadou tří končetin. Hendikep není
progresivní a nedochází k jeho vývoji,
ale zřejmě kvůli němu nerovnoměrně
zatěžuje obě strany těla. „Přístup rodi-
čů ke mně byl od začátku příkladný,
za což jim velmi děkuji, ač jsem jejich
úsilí dokázal ocenit až zpětně. Vedli
mě k tomu, abych se všechno snažil
dělat stejně jako moji zdraví vrstev-
níci, ale respektovali, že jsem jiný.
Říkali mi, abych znal své limity a ne-
bál se je přiznat, když mi něco nejde,“
vzpomíná Adam, který také začínal
v bazénu. „Když jsem byl dítě, rodiče
Ivana Nestávala baví hlavně basketbal.
Sport je samozřejmou součástí života i pro Adama Šimonka.