Strana 25
25
holické šampaňské a jela do práce.
„Jenže jsem spěchala a tady na těch
úzkých silnicích jsem při míjení s ji-
ným autem strhla řízení a několikrát
se s autem převrátila.“ Shodou okol-
ností byli u nehody jako první vojáci,
kteří věděli, jak správně poskytnout
první pomoc. Velmi vážně si ale po-
ranila hlavu a zlomila několik obrat-
lů, tři týdny byla v umělém spánku.
„Jezdili jsme za ní hodně často, celá
naše velká rodina. Střídali jsme se,
protože člověk v nemocnici to pros-
tě potřebuje,“ věří maminka Věra, že
i podpora nejbližší rodiny pomohla
Janě vrátit se do života.
Operovali ji v Hradci Králové a jak
se pak dozvěděla, nedávali jí moc
velkou šanci. „Já si to přesně nepa-
matuju, radši jsem to všechno zapo-
mněla,“ nechce se vracet ke kritické-
mu okamžiku, který navždy změnil
její život a se kterým se vypořádala
po svém. „Na rukou mi zůstaly jizvič-
ky a na klíční kosti mám takový vý-
stupek, tak jsem si to nechala pote-
tovat, ať to není vidět,“ směje se Jana
a ukazuje mi dvě hortenzie pod ra-
meny, přičemž v plánu má ještě vy-
lepšení nohou. „Jsou příliš hubené.“
DO LESA SMOTOREM
OD KONTA BARIÉRY
Kvůli poraněné páteři byla na spi-
nální jednotce v Liberci a v léčebně
v Košumberku. „Naučila jsem se tam,
že je vlastně normální být na vozí-
ku, že si z toho nemusím nic dělat.“
Mezitím rodiče upravili koupelnu na
bezbariérovou a těsně před Váno-
cemi se Jana Berousková vrátila do
rodného domu.
Na vozíku ale neudrží stabilitu, což
mohl vyřešit přídavný elektrický po-
hon, který ovšem nepatří k nejlev-
nějším. „V Parapleti nám poradili, ať
se obrátíme na Konto Bariéry, a oni
nám opravdu dali sto tisíc korun. To
bylo skvělé!“ Za to si Jana pořídila
přídavný motor a kvůli páteři i spe-
ciální odpružená kola. Otevřely se jí
tak úplně nové možnosti, protože si
mohla sama vyjet třeba do lesa vy-
čistit si hlavu. „V lese to mám ráda,
ale přes obrubníky u cesty jsem
tam sama nikdy nemohla dojet, teď
můžu,“ říká spokojeně, že elektric-
ký motor jí umožňuje vyřizovat si
i běžné záležitosti. „Třeba v Bydžově,
kde mám banku, jsou hlavně kostky.
A včera jsem byla se sestrou na pivu,
prostě s pohonem se dostanu všude
a jsem v tomto směru soběstačná.“
PŘÍTEL SI JI NAŠEL
PŘES INSTAGRAM
Po půlročním pobytu v nemocnicích
se domů hodně těšila, ale po návra-
tu ji přepadly deprese. „O nic jsem
se nezajímala, jen jsem prostě leže-
la v posteli a byla na telefonu. Spala
jsem, protože jsem nechtěla na nic
myslet. To trvalo asi měsíc, než jsem
poznala Láďu.“
Ten pochází z nedalekého Městce
Králové a poprvé se potkali na má-
jích asi dva roky před nehodou, kde
Janu požádal o Instagram. „Ale teh-
dy jsem ho odmítla,“ směje se mla-
dá žena, že o dva a půl roku starší
Láďa si přesto Instagram zjistil a na
sociálních sítích ji sledoval i během
rekonvalescence. „Lajkoval mi fotky,
srdíčkoval je, a tak jsem mu napsala.
Vlastně si mě našel na vozíčku.“
Spolu jsou od ledna 2023. „Bydlel
v prvním patře bez výtahu a aby ne-
musela Jana pořád jezdit sem a tam,
tak u Ládi přespávala,“ s úsměvem
doplňuje maminka, proč věci vza-
ly tak rychlý spád. „Já jsem tomu
nevěřila, říkala jsem si, že ten test
je prostě špatný, dělala jsem si ho
snad pětkrát,“ ještě teď kroutí hlavou
Jana. Její těhotenství ale nebylo jed-
noduché. „Provázely mě záněty mo-
čového měchýře a další problémy,
takže jsem několikrát ležela třeba
týden v nemocnici, ale zvládli jsme
to,“ připomíná okolnosti, které měly
to nejkrásnější vyústění. Jeníček se
narodil za dva roky a jeden měsíc od
hrůzostrašné nehody. „A to je teprve
šrumec. Nemám vlastně ani čas si
uvědomit, co všechno se stalo. Ten
rok s Jeníčkem utekl jako voda.“
SYN JAKO ŽIVOTNÍ MOTIVACE
Právě syn byl pro Janu tím potřeb-
ným impulsem do budoucnosti.
Ales poň podle její maminky. „My-
slím, že narození Jeníčka pomohlo
Janče bojovat dál. Někdo začne cvi-
čit, někdo se uzavře do sebe, ale ona