Strana 54
chci něco z toho dostat do malby
velkých obrazů. Klíč teprve hledám.
Malba vyžaduje hodně času. Kresba
umožňuje rychle reagovat. Sen se
do tužky vkrade rychle. Můj nejsil-
nější odkaz tak paradoxně možná
teprve vznikne. Bude dál než hyper-
realismus.
Tím jste se však prosadil…
Hyperrealismus je moje oficiální
tvář, skrze kterou jsem vnímán jako
známý. Této formě veřejnost rozumí.
Taky tam dávám odkaz na klasickou
malbu od renesance do 18. stole-
tí, kterou mám moc rád. Má ovšem
svůj strop. Je krásný, ale zahrnuje
limity vyjádření. Nedoslýchavý Hy-
nek Martinec je spíš ve snech. Moje
silně osobní tvář. Cítím, že tohle pře-
skakování mezi dvěma tvářemi jsem
čím dál tím víc já.
Mám spoustu vrstev, umění je ob-
jevná cesta. Nemám to tak, že bych
našel jeden produkt, jenž pak budu
opakovat. Díky hyperrealismu jsem
se prosadil, ale třeba inspirace sny
je proud, který jsem ještě pořádně
neukázal.
Vaše díla vznikají organicky, nebo
spředem jasnou vizí?
Oboje. U hyperrealismu víte pře-
dem na milimetr přesně, co jak bude
vypadat. Je to jen otázka trpělivosti.
Cesta se promění v meditaci, jste při
tom jasně vedený k pevnému bodu.
Dnes ovšem daleko víc vpouštím
fantazii i do realistické malby.
Proč Anglie?
Coby Čech jsem vyrůstal pod silným
vlivem baroka. Ale různá místa světa
mají různé energie, které používám
jako barvy na paletě. Baví mě skrze
obrazy přeinterpretovávat staré pří-
běhy.
V Anglii je historická tradice živá.
Jako kdyby byl Shakespeare pořád
za rohem. Je to i tou ostrovní izola-
cí a monarchií. Byl jsem na různých
místech, zjistil jsem ale, že tady se
mi tvoří nejlépe. Most mezi minu-
lostí a současností je tu mnohem
kratší než jinde. Také jsem uprostřed
umělecky pulzujícího centra, vzni-
kají tu trendy. Víc než na kontinent
sem prosakuje Amerika. A já to mám
z první ruky. Co platilo kdysi o Pa-
říži, to je dnes Londýn. Obrovská
konkurence z celého světa. Každé
místo má určitou spiritualitu, která
vás ovlivňuje. A ačkoliv mě Čechy
formovaly a mám s nimi pořád úzký
kontakt, je mi velkou záhadou, proč
se mi v mé rodné zemi těžko tvoří.
I v Paříži jsem cítil, že to není ono.
Neměl jste problém sosvojením
angličtiny?
Samozřejmě to nebylo úplně jedno-
duché. Pár lidí udivuje, že jsem se
anglicky vůbec naučil, protože jazyk
je o zvuku. Necítím ho pořádně ani
v češtině.
Mluvíte perfektně, bez jakýchko-
liv lichotek musím říct, že bych
nic nepoznal!
Děkuji, ale popravdě, řeč je pro mě
mrtvý nástroj. Rozhodně v něm
není brilance, jakou cítím v malo-
vání. Má limit, který nepřekročím.
Stejně jako při poslechu hudby, kte-
rou mám hrozně rád, ovšem vím, že
s omezením. Ani v jednom nedoká-
žu jít do jemných nuancí. Angličtinu
mám dobrou, ale jsem vizuálně vní-
mající člověk. U zvuku nepoznám,
jestli se něco ozývá zezadu nebo ze
strany.
Vaše dcera mluví česky?
Je bilingvní a s Čechami má vazby.
To je úplně něco jiného, než když lidé
utekli za totality. Pokud někdy v bu-
doucnu nezblbneme, zůstane nám
otevřené demokratické propojení,
takže lidé jako moje dcera mohou
jednou propojovat odkazy obou kul-
tur, o což se snažím i já nebo moje
partnerka, která v Londýně otevřela
českou školu. Svobodně si vybíráme
a plníme sny. Považuji za největ-
ší odkaz lidství, když se jednotlivec
může samostatně rozvíjet.
KULTURA / HYNEK MARTINEC
Hynek Martinec (*)
Česko-britský malíř narozený vBroumově. Absolvent
ateliéru klasických malířských technik na AVU.
Prosadil se především díky svým hyperrealistickým
portrétům.
Narodil se s% ztrátou sluchu. Byl stipendistou Konta
Bariéry, které nyní podporuje prostřednictvím Aukčního
salonu výtvarníků. Po ukončení studia pobýval vPaříži.
Od roku žije vLondýně, kde roku obdržel
britské občanství azískal prestižní ocenění BP Portrait
Award. Tvoří obrazy inspirované starým uměním nebo
fotografiemi, prostřednictvím moderních technologií
propojuje minulost se současností, jak se ukázalo
ivnedávné výstavě Cyberlemon vholešovické galerii
moderního umění DOX.
Je otcem devítileté dcery.
Přepíná mezi
světem ticha
a zvuku,
hyperrealismus
propojuje se sny.
Svá nejlepší díla
prý možná teprve
vytvoří.