Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

9

pečuje, chodí s dítětem k lékařům,

cvičí s ním, učí ho a podobně.

Když jsme utěch lékařů, tak jsou

to právě oni, kdo sdělují diagnó-

zu. Ze zkušenosti vím, že snad

iprávě proto se dost často po-

zornost zaměřuje především na

tělesnou stránku péče, zatímco

psychologická asociální stránka

bývá až na druhé koleji. Máte

stejnou zkušenost?

Je to opět otázka nastavení systému.

Vezměte si třeba, jaký je u nás akut-

ní nedostatek dětských psychiatrů.

Když se pak objeví případ, že se dítě

ve školce začne pokakávat, a někoho

napadne, že by to mohlo mít souvis-

lost s narozením druhého sourozence

s postižením, poradí rodičům vzít ho

k psychologovi… Když u nás není ka-

pacita pořádně řešit ani děti po poku-

sech o sebevraždu nebo sebepoško-

zování, myslíte si, že seženou někoho,

kdo se bude tímhle vážně zabývat?

Takže ta tíha se vrací zpět do rodiny…

Rodiče si sami musí všímat detai-

lů ve změnách chování. Jakmile se

něco takového děje nebo začne být

extrémně neposlušné, či naopak po-

slušné, vyklidí prostor, musí zbystřit

a nesvalovat to jen na nějaké vývojo-

vé období dítěte. A říkám to všem ro-

dičům i přes tu velkou únavu z péče

o dítě s postižením nebo jejich emo-

ce – je to na nich, aby sebrali posled-

ní zbytky sil a věnovali pozornost

i zdravým dětem. Pomineme-li tyhle

první signály, může se vše rozvinout

do velmi složité situace.

Buďme tedy realisté. Odborní-

ků je málo, systém není dobře

nastavený, ale někdo si něčeho

takového všimne nebo si přečte

tento článek achce začít situaci

řešit. Co může udělat?

Mluvit přiměřeně věku s tím sou-

rozencem bez postižení. Může se

podívat na internet a něco si o spe-

ciálním sourozenectví – skleněných

dětech – přečíst. Už s tříletým dítě-

tem můžete mluvit a říct mu: Hele,

vím, že na tebe nemám tolik času,

kolik bych chtěla. Jak to máš ty?

Musíte dítě vtáhnout, aby vědělo, že

o něm víte, vidíte a slyšíte ho, zajímá

vás. Najít si prostor na společnou

hru. I kdyby to byla jen půlhodina,

která bude společným časem jen

pro vás dva. Pokud opravdu vůbec

nemůžu, musím najít bezpečného

zástupného člověka, s nímž bude

moci trávit chvíle čistě pro sebe.

Vezme ho třeba na výlet, pryč z toho

prostředí. Nebo nějaké kroužky. Po-

třebuje pevný bod a u těžkých dia-

gnóz to bohužel někdy maminka být

nemůže.

Také je rozdíl, jestli se dítě bez

handicapu narodí až jako druhé

a do situace vrůstá. Obvykle s tím

má menší problém, automaticky se

přizpůsobuje a vše bere jako nor-

mu. Komunikace je důležitá i proto,

že větší děti pochytí spoustu věcí

z hovoru doma, takže najdou na in-

ternetu něco o diagnóze, zjistí třeba,

že je smrtelná, a začnou mít strach.

Mohou si myslet, že když to má brá-

cha, tak oni taky. Nikomu se nesvěří

a dusí v sobě strašné trauma. Tady se

doporučuje mluvit pravdivě.

Pokud nevím, jak na to, můžu

se obrátit na odborníky s prosbou

o konzultaci. Třeba i prostřednictvím

nějaké krizové linky. Dělají to rané

péče i různé pacientské organiza-

ce, i když bohužel zatím neexistují

pro všechny diagnózy. Roli by v tom

měly hrát i školy, což se opět bohužel

moc neděje. Je chyba, že spousta ro-

din nechce škole dítěte bez postižení

vůbec říct, že se mu narodil brácha

nebo ségra s handicapem. Přitom

to má vliv a mohl by pomoci školní

psycholog a výchovný poradce. Kaž-

dá opora se hodí. 