Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

8

můžeš / číslo 7–8 - 2014

TÉMA: Partnerské vztahy lidí spostižením

■ Vztahy lidí spostižením nejsou tak odlišné.

■ Přehnané samaritánství nepomáhá.

■ Děti musí trénovat skutečný život.

Jan PIČMAN:

Nebýt sám

je lepší

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Je vůbec nějaký rozdíl mezi partnerský-

mi vztahy zdravých lidí atěch spostiže-

ním?

Natakovou otázku se špatně odpovídá.

Dovztahu vstupuje člověk snějakými

dispozicemi asnějakým očekáváním. Každý

vztah je svým způsobem křehký asvým

způsobem rizikový. Máte-li ale schopnost

čelit nejrůznějším problémům, pak je jedno,

zda jste úplně zdravý nebo máte nějaké,

třeba ivelmi vážné, postižení. Znám vztahy,

kde má jeden zpartnerů výrazné postižení,

žije se zdravýmpartnerem nebo partner-

kou afunguje to skvěle. Všechno záleží jen

natom, co vevztahu hledáte, ataké natom,

co jste připraven doněj vložit. Včetně

případných ústupků, nepohodlí nebo třeba

nepochopení okolí.

Může být motivací knavázání vztahu

itzv. pečovatelský syndrom, tedy potře-

ba oněkoho se starat, ukázat mu svou

nenahraditelnost?

Určitě se spodobnou motivací setkáváme,

ale velký pozor! Často to vidíme urodin, kde

jeden utrpí vážný úraz strvalými následky

nebo se objeví závažné avleklé onemocnění.

Pak toto, někdy opravdu přehnané samari-

tánství, veskutečnosti vztahu neprospívá.

Dokonce je to ičastý důvod krozchodu.

Vztah nejlépe funguje, když mu oba něco

dávají aněco si berou, když jsou vpřispívání

rovnocenní. Alidé spostižením nejčastěji

právě chtějí, aby jejich handicap nebyl mi-

nusem, aby byl respektován jako normalita,

třeba obtížná, ale normalita.

Když přijde ta těžká chvíle – nemoc, úraz

– obnaží se kvality vztahu? Dobré, nebo

išpatné?

Vtom bych asi nebyl kategorický. Člověk

je originál ajeho vztahy jsou také neopa-

kovatelné. Také je významný vliv bezpro-

středního okolí. Pevné, spolehlivé vztahy

překonají, jak víme, ivelké katastrofy. Vztah

nějak narušený, nejistý, tápající, se může

– aznám takové případy – novou situací

obrovsky zlepšit. Je to paradox, ale velký

problém může přeskládat hodnoty, spustit

novou vlnu energie, sympatií aodpovědnos-

ti. Apak máte také zbabělce, kteří utečou.

Bohužel velmi často při narození postižené-

ho dítěte. Možná si odzačátku nebyli oba

partneři spolehlivou oporou nebo přecenili

své síly. Protože každý vztah, to je také

nekonečná práce...

�