Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 39

můžeš / číslo 7–8 - 2014

39

přímo zasažených válkou byla výrazně lepší

než vporaženém areparacemi zatíženém

Německu.

Legendární trafiky

Situací invalidů za1. republiky se velmi

podrobně zabývá historik Marek Růžička

vesvé disertační práci Péče oválečné inva-

lidy vČeskoslovensku vletech 1918–1938.

Jedná se ojedinečně podrobnou analýzu

této problematiky, zníž čerpají inásledující

řádky našeho článku. Bohužel zatím nebyla

vydána knižně. Není přitom bez zajímavosti,

že autor má sám těžké tělesné postižení.

Právě zjeho práce si lze udělat vcelku přes-

ný obrázek opostavení veteránů-invalidů.

Věnuje se například ilegendárním trafikám.

Spřidělováním trafik se započalo již bě-

hem války. Zmrzačení veteráni si vnich měli

vydělat naživobytí prodejem tabákových

výrobků. Tuto formu sociálního podnikání

převzala arozvinula inová Československá

republika. Stát měl naveškeré dění kolem

tabáku monopol. Vznikla státní instituce

pod názvem Československá tabáková režie.

Ta dozírala inaprodej tabákových výrobků.

Okolo roku 1924 bylo uděleno přibližně

40000 licencí naprovozování trafik, ale

jen přibližně třetina patřila válečným

poškozencům. Tedy invalidům, vdovám

asirotkům. Spolky sdružující válečné inva-

lidy často kritizovaly pomalé přidělování

licencí anelukrativnost určených lokalit.

Úřady totiž měly odebírat licence zdravým

azaopatřeným trafikantům apřidělovat

je těm nejpotřebnějším. Rozhodujícím

kritériem měla být míra postižení asociální

situace, nikoliv například vojenská hodnost.

Schvalovací proces byl však zdlouhavý

anebyly výjimečné případy, kdy prodejny

nanejzajímavějších místech vcentrech měst

provozovaly vdovy poúřednících stučnými

důchody. Nelibě také nesli invalidé zavádě-

ní mincovních automatů, zákazy kouření

vdopravních prostředcích nebo nelegální

prodej tabáku mimo trafiky. Tržby mnohdy

sotva stačily kobživě. To zdruhé strany

kritizovala Československá tabáková režie,

která viděla vinvalidech prodejce snízkým

kapitálem nutným knákupu zboží. Objevil

se iargument, že invalidé svým zjevem

odrazují zákazníky odnákupu. Takový

výrok byl však ze všech stran podroben

velké kritice avšeobecně odmítnut. Zřeči

čísel je jasné, že trafiky rozhodně neměli

všichni anejednalo se ozávratně lukrativní

podnikání.

Důchody alobbing

Snahu státu řešit situaci lidí postižených

válkou dokládá ipřijetí zákona ováleč-

ných poškozencích zroku 1920. Stejně

tak legislativní norma určující invalidní

důchody. Ty byly rozděleny dodeseti stup-

ňů podle míry postižení. „Jakou životní

úroveň měla rodina, kam se vrátil živitel

zraněný zválky?“ ptá se vesvé práci Marek

Růžička. Jako příklad uvádí pětičlennou

rodinu, kde měl živitel uznán celý invalidní

důchod. Když se kzákladnímu důchodu,

který činil 2700 Kč ročně, přičetly přídavky

zaostatní členy rodiny, obdržel celkem

3420 Kč. Dělnická rodina pro svůj běž-

ný život přitom vroce 1920 potřebovala

alespoň 4200 Kč narok. Situace řady rodin

tak byla neradostná. Velkou kritiku navíc

vzbudil paragraf, který umožňoval odebrat

invalidovi důchod, pokud si vydělá pomocí

své výdělečné činnosti víc než dvojnásobek

svého důchodu.

Důchod naštěstí nebyl jediná varianta ře-

šení situace. Komu to umožňoval zdravotní

stav, mohl se pustit dosamostatné výděleč-

né činnosti apožádat stát otzv. kapitalizaci

důchodu. To znamenalo, že invalidům byla

vyplacena větší část finančního obnosu

určeného pro založení živnosti. Oblíbené

byly profese vpohostinství, ale třeba také

vbiografech. Lidé se chtěli bavit.

Stát se rovněž snažil poskytovat různá

školení, která bychom dnes označili zare-

kvalifikační kurzy. Dělo se tak již během

války. Vzdělávání se často uskutečňovalo

vrámci středních škol aučilišť určených pro

výchovu mládeže. Azde se sluší dotřetice

zmínit Jedličkův ústav, který průkopnicky

propojil vzdělávání postižených dětí avete-

ránů. Děti učily válečné invalidy řemeslům

aživotu třeba bez nějaké končetiny.

�

DŮSLEDKY VÁLKY

ovlivnily i životy lidí s vrozeným postižením.

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

TRVALÉ

NÁSLEDKY

si ze zákopů

odnesly statisíce

vojáků na všech

frontách.