Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 52

Ilustrace: JIŘÍ BUŠEK

T

ajemník Buřil chodil zastarostou

Mládkem pravidelně každý den

ráno. Hned poosmé vrazil došéfo-

vy kanceláře avždy měl připraveno

několik nápadů, jak zlepšit rozpolo-

žení jinak smutného, ustaraného atrochu

roztržitého zemědělského inženýra, který

se dal namístní politiku spíš znedostatku

jiné práce. Když před třemi lety zkracho-

val statek, nakterém se Mládek úspěšně

staral otraktory, secí stroje, kombajn,

pluhy adalší železo, dokonce přemýšlel

ostěhování někam dohor. Ale pak ho

Buřil přesvědčil, že jiný kandidát nasta-

rostu není: „Jeníku, každej tě zná jako

férovýho chlapa, nikdy jsi vžádný partaji

nebyl, máš slušnou rodinu, ařídit město je

nakonec mnohem jednodušší než se hádat

straktoristama. Apak – my ti pomůžeme!“

Apomohli! Podivné uskupení snázvem

Spojenectví pro zítřek vyhrálo volby nacelé

čáře, obsadilo radu azačalo pomalu, ale

neústupně ovládat město, jeho firmy,

ahlavně městské výdaje. Buřil starostovi

dokázal, že řídit město je opravdu jed-

noduchoučké. Prostě ho skoro kničemu

nepustil, posílal ho jen naoficiality, vítání

občánků, pohřby váženějších občanů nebo

setkání důchodců. Aještě mu vždycky pod-

strčil, co tam má říkat.

Tak bylo, abylo by inadále, nebýt jaké-

hosi pisálka zokresních novin ajeho pošeti-

lého nápadu vypsat anketu okvalitě života

veměstě. Sešlo se napět set příspěvků, neví-

daná hromada stesků, askoro všechny měly

jedno téma – město je sice krásné anazdo-

bené, ale plné bariér, překážek, adokonce

nebezpečných míst pro vozíčkáře, maminky

skočárky ibelhavé seniory. Když noviny

stěmito výsledky vyšly, Buřil výtiskem mlá-

til dostolu asliboval: „Já ho vykleštím, já

mu natrhnu pr…l, každej redaktor je svině!“

Když běžel kestarostovi, ještě nachodbě

řval: „Dám sto tisíc tomu, kdo tohodle hov-

ňouse pověsí nakandelábr!“

Mládek už měl noviny přečtené ahořeko-

val: „Marnost nad marnost, politika není pro

mě…“ Apřetopeného tajemníka se jen tiše

ptal: „Co navrhuješ? Co navrhuješ? Někteří

napsali, že město je tankodrom. Co navr-

huješ? Jak se ztoho vyhrabeme…?“ Buřil

chvíli dupal kolem nejdůležitějšího stolu

veměstě, pak si bez dovolení nalil fernet

zúředního baru anaklonil se kestarostovi:

„Hlavně to nepodělej, teď ne! Natyhle útoky

musíš rafinovaně. Žádný věcný argumenty,

to ti nesežerou. Maj sportovní halu? Maj!

Maj aquapark? Maj! Maj cyklostezku? Maj!

Avidíš, stejně budou brblat. Rafinovaně,

jen rafinovaně. Nastražíme jim pastičku

apočkáme, až doní spadnou.“

„Pastičku? To jako myslíš…“ „Zatím

nevím, ale uvidíš, jak je chytnem pod krkem,

uvidíš!“ Buřil opravdu nevěděl, aprotože

docela správně cítil, že by zjedné ankety

mohla zachvíli být nebezpečná bouře,

rozhodl se uplatnit svou dávnou zásadu

– vlastně svou jedinou zásadu –, když to

jinak nejde, poraď se opatro výš. Pokornou

prosbičku oradu nikdo neodmítne. Seběhl

nanáměstí, skočil doauta azanecelou

hodinku seděl nakrajském úřadě uradní-

ho Harta. Právě utoho, kterému loni tak

úspěšně – tedy mimořádně levně – prodali

parcelu uřeky. Pozemek byl léta veden

jako zatravněná plocha, ale malinká změna

územního plánu napozemek stavební byla

jen drobná, naprosto nezajímavá admi-

nistrativní službička. Hart měl najednou

omilion víc, aprotože nikoho neuplácel ani

nevydíral, museli všichni mlčet. Také Buřil

věděl, že oba vědí, atak šel rovnou kvěci.

Vyklopil celou historku ajen mimochodem

zdůraznil, že starosta bezradně civí vkance-

láři, zatímco on, pouhý tajemník, zachraňu-

je město.

„Tohle, Buřil, není sranda! Víš, co ty

neziskový organizace aaktivisti furt vy-

křikujou! To není jednoduchý! Totiž, měli

byste pochopit, že voni jsou všude. Rozlezlí

anevodbytný! Buřil, ty maj dlouhý prsty,

každej ministr se před nima třese! Jestli

si povolaj někoho zPrahy, tak můžeš mít

nanáměstí tábor plnej mrzáků, budou řvát,

fetovat, bránit dopravě, anic snima neudě-

láš! Buřil, tohle musíš okamžitě zvládnout!

Jak se dá ulice dopohybu, už je nezastavíš!

Co navrhuješ?“ „Já jsem právě myslel, že

ZDENĚK

JIRKŮ:

můžeš / číslo 7–8 - 2014

52

POVÍDKA