Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 16

16

můžeš / číslo 7–8 - 2014

PŘÍBĚH KONTA BARIÉRY

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

P

řed pěti lety zažila Simona Nestáva-

lová úplně obyčejnou chvilku – ze

školy jí volala učitelka, že syn Ivan

usnul nalavici, má teplotu anení

mu dobře. Horečka, únava – kte-

rá maminka to nezná? Tak Ivana odvezla

domů a… Adruhý den byl mnohem horší.

Cesta donemocnice se odkládat nedala. Lé-

kaři zasáhli radikálně – kapačky, intenzivní

péče, přístrojová podpora dýchání. Diagnó-

za? Akutní diseminovaná encefalitida.

Vzácné, ale strašné onemocnění, které

má často osudové konce. Malý pacient byl

vkómatu, rodiče uněj směli být celý den

ačekali. Bezvládný kluk se musel podrobit

rychlému odstranění výpotku namíše, ale

neprobouzel se. Rodiče čekali dál, podvou

hodinách se střídali, nahlas četli amluvili

nasyna, věřili, zoufali, ale nyní nemohli

dělat víc. Náš devítiletý kluk v kómatu!

Čtrnáct dnů bojovalo chlapecké tělo, až se

poprvé pootevřela víčka. Vítězství? Zdaleka

ne. Táta, Ivan starší, říká: „Nevěděli jsme,

jestli nás vidí, jestli nás poznává, vůbec

nebylo jasné, zda je zasažen intelekt… Pak

přišlo první pousmání. První obtížně zfor-

mulovaná slova – sdýchacím přístrojem to

moc nejde.

Pak se pohnula jedna ruka. Idruhá.

Týdny vnemocnici ubíhaly anaděje rostla.

Nanormálním pokoji už mohl být smamin-

kou aponecelých dvou měsících ho propus-

tili. Domů? Ne, přímo doJanských Lázní,

protože přes všechna zlepšení nemohl sám

ani sedět.

Co dokážou táta smámou

Nestávalovi zHluboké nad Vltavou jsou

energičtí, viditelně samostatní amoderní

lidé, odkterých těžko uslyšíte opotížích.

Když to bylo nutné, vypravili se sklukem

dolázní pohromadě, otec bydlel vpenzionu

avšichni tři se učili trochu novému životu.

Natamější pobyt vzpomínají srozpaky.

Režim léčebny se jim zdál trochu kasá-

renský avlídnosti personálu by si rádi užili

víc. Ale pokrok přišel. Ruce se spravily,

tělo zpevnilo, sezení už nebylo zázrakem.

Podvou měsících odjížděl Ivan domů.

■ Hrozná diagnóza narazila nanebojácné lidi.

■ Týdny strachu aroky pěkného života.

■ Když je pesimismus zakázán.

Nic zvláštního se nestalo?

NESTÁVALOVI

se umějí smát

i mimo objektiv.

A také sami sobě...

FLORBAL je nyní Ivanův sport č. 1.

A plány jsou veliké, převeliké...