Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

15

Dnes Amálka vypráví oškolce vtak perfekt-

ní aspisovné češtině, že bezděčně svědčí

ovelikém umění svých rodičů vychovávat

malého člověka. Bohuslav neztrácí nad-

hled: „Hlavně Gábina udělala adělá pro

dceru moc. Je prostě lepší než já. Já jsem

ten nezodpovědný, kdo pocelodenní práci

veškole ještě organizuje klub, případně

sedí upočítače dlouho donoci. Nešetřím se,

protože co horšího by se mému tělu mohlo

ještě stát? Sice vážím jen čtyřicet kilo aob-

čas mám potíže smočovým měchýřem nebo

sdekubity, ale kdybych se měl zastavit ajen

tak se litovat, to by cenu nemělo…“

Zkušenosti amateřský instinkt však Ga-

briele brání vhumorném pohledu navážné

věci: „Potřebuje víc spát avůbec odpočívat.

Osmnáct hodin navozíku je skutečně šílen-

ství. Když si vetři hodiny ráno konečně přijde

lehnout, žádnou pochvalu čekat nemůže…

Ale jak ho donutit, aby se zklidnil? Odepřít mu

snídani? Stejně si ji dělá sám…“ Hůlkovi dob-

ře vědí, že mohou přijít ještě hodně nepříjem-

né chvíle. Vozíčkář, itak aktivní aneúnavný,

jako je Bohuslav, žije přece jenom vnebez-

pečném světě. Číhají tu infekce, komplikace

sběžnými životními funkcemi ipsychická

traumata, když síly aschopnosti mizí.

Jak to všechno naplánovat?

Hlavním plánovacím cílem je Amálka. Dojejí

dospělosti asamostatnosti je ale ještě dlouhá

doba. Dá se to promyslet? Její maminka má

jasno: „Když říkám, že je důležité trochu

osebe pečovat, nemyslím vlastní pohodlí.

Máme už tolik věcí odzkoušených anacviče-

ných, že většinu praktických úkolů každého

dne zvládneme spřehledem. Aprávě ten

obyčejný pracovní isváteční den je naším

hlavním plánem. Žít dobře vrodině, vpráci,

vevolnu. Kdybych jen seděla apřemýšlela, co

všechno se může stát dceři, manželovi imně,

musela bych se zbláznit. Musím se postarat

otolik věcí… stejně jako on musí každý den

splnit své povinnosti veškole.“ Bohuslav si

své práce považuje avůbec nemá problémy

ani sžáky, ani sjejich rodiči.

Dokonce přidává originální zkušenost

učitele-vozíčkáře: „Nedávno jsem suploval

matematiku vetřídě, kde jsem byl poprvé.

Moc klidu tam nebylo. Měli jsme zopakovat

kruh ajeho výpočty. Začal jsem je zkoušet

pomocí vozíku. Jak daleko dojedu při jedné

otočce kola? Adokonce jsem zadní kolo

vyndal aukázal, co mám namysli. Všichni

se museli podívat, jak vozík vlastně funguje.

Atmosféra se opravdu zlepšila…“

Adalší lehké tajemství – když si přijde

rodič stěžovat, proč právě jeho dítě dostalo

špatné známky, někdy své údajně spraved-

livé protesty zarazí, když před sebou uvidí

učitele spostižením. Gabriela iBohuslav

nehledají zázračnou cestu kvelkému štěstí.

Mají krásný život už teď. Vydrží jim? Zdá se,

že ano, oba totiž dobře vědí, že život nestojí

naodvážných snech, ale naspolehlivě plně-

ných obyčejných povinnostech.



můžeš / číslo 7–8 - 2014

ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

Handicap

nadruhou

Jeden ze zakladatelů Konta Bariéry amůj

celoživotní vzor, prof.Zdeněk Matějček,

vždy říkával: „Copak maturita… Důleži-

tější je dokázat se dobře zamilovat.“ Měl

pravdu. Najít si partnera, nato nestačí se

sním jen seznámit asblížit se, ale navázat

trvalý vztah, při kterém se člověk vzdává

části svého já, věří, že když se upřímně se

vším vdůvěře svěří, ten druhý ho také tak

přijme. Že ho přijme včetně jeho nedostat-

ků abude mít pochopení ipro jeho vady.

Kolikrát mě musela vdětství maminka

povzbuzovat, říkat, ať jen klidně jdu, že

mi to sluší avypadám dobře aže napó-

diu určitě nezakopnu. Proto ani výchova

veškole není jen ozískávání poznatků,

ale iopřijetí sama sebe vesrovnání sdru-

hými, ozařazení se doskupiny stejně

starých osobností ivybojování si určitého

postavení vní.

Je to učení sociální komunikace aprosa-

zování sebe sama inavazování kontaktů

sčlověkem druhého pohlaví. To všechno

se pak vživotě opakuje vzaměstnání,

vesportu, při dobrovolném inedobrovol-

ném soutěžení. Někdy se těmto vlastnos-

tem také říká sociální kapitál.

Ale člověk, který je handicapovaný avy-

růstá pod ochranou rodiny iinstitucí, se

tomuto přístupu nenaučí, neprojde tím

otloukáváním. Bývá již jako dítě vystaven

odlišnému přijetí. Někdy se mu vysmívají,

někdy ho trochu chrání, prostě pořád není

jako ostatní, atak kněmu také všichni

přistupují. Jenže při hledání svého part-

nera je jen on sám rozhodujícím aktérem

– anikdo ho nato pořádně nepřipravil. Ba

ani sním otom nemluvil. Zdraví se stydí

zasvoji přednost, tedy zazdraví, abojí

se, že my mohli postiženého ještě zranit.

Jestliže vpubertě tápe každý, tak handica-

povaný to má ještě těžší.

Nájezdy nachodník, výtahy pro vozíčkáře,

delší interval napřechodu, to všechno se

dá postavit azařídit. Ale naseznamování

se sdruhým člověkem, nato, jak upou-

tat pozornost, zalíbit se, zaujmout toho

druhého, být přijat ipřijímat se všemi ne-

dostatky, tomu se handicapovaní bohužel

většinou oddětství neučí. Rodiče se snaží

svému dítěti pomáhat, škola vyrovnávat

jím nezaviněné nedostatky, atak jeho „vr-

ženost“ (abych použila termín J. P.Sartra)

či vstup dosamostatného, partnerského či

tzv. běžného světa je nakonec tvrdší, než je

obvyklé ujeho vrstevníků.

Uvědomujeme si to?



Autorka je socioložka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK

Jiřiny ŠIKLOVÉ

ALE TAKOVÝCH

SPOLEČNÝCH

PROCHÁZEK

mnoho není.

Bohuslav má

nekonečné aktivity.

Strach znašeho vztahu

jsem neměla. Vlastně

jsem se trochu bála

abojím, abychom

dokázali společně

vychovat aposlat

doživota naši Amálku,

aby byl manžel vrámci

možností zdravý

atrochu se šetřil.