Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 15

15
Dnes Amálka vypráví oškolce vtak perfekt-
ní aspisovné češtině, že bezděčně svědčí
ovelikém umění svých rodičů vychovávat
malého člověka. Bohuslav neztrácí nad-
hled: „Hlavně Gábina udělala adělá pro
dceru moc. Je prostě lepší než já. Já jsem
ten nezodpovědný, kdo pocelodenní práci
veškole ještě organizuje klub, případně
sedí upočítače dlouho donoci. Nešetřím se,
protože co horšího by se mému tělu mohlo
ještě stát? Sice vážím jen čtyřicet kilo aob-
čas mám potíže smočovým měchýřem nebo
sdekubity, ale kdybych se měl zastavit ajen
tak se litovat, to by cenu nemělo…“
Zkušenosti amateřský instinkt však Ga-
briele brání vhumorném pohledu navážné
věci: „Potřebuje víc spát avůbec odpočívat.
Osmnáct hodin navozíku je skutečně šílen-
ství. Když si vetři hodiny ráno konečně přijde
lehnout, žádnou pochvalu čekat nemůže…
Ale jak ho donutit, aby se zklidnil? Odepřít mu
snídani? Stejně si ji dělá sám…“ Hůlkovi dob-
ře vědí, že mohou přijít ještě hodně nepříjem-
né chvíle. Vozíčkář, itak aktivní aneúnavný,
jako je Bohuslav, žije přece jenom vnebez-
pečném světě. Číhají tu infekce, komplikace
sběžnými životními funkcemi ipsychická
traumata, když síly aschopnosti mizí.
Jak to všechno naplánovat?
Hlavním plánovacím cílem je Amálka. Dojejí
dospělosti asamostatnosti je ale ještě dlouhá
doba. Dá se to promyslet? Její maminka má
jasno: „Když říkám, že je důležité trochu
osebe pečovat, nemyslím vlastní pohodlí.
Máme už tolik věcí odzkoušených anacviče-
ných, že většinu praktických úkolů každého
dne zvládneme spřehledem. Aprávě ten
obyčejný pracovní isváteční den je naším
hlavním plánem. Žít dobře vrodině, vpráci,
vevolnu. Kdybych jen seděla apřemýšlela, co
všechno se může stát dceři, manželovi imně,
musela bych se zbláznit. Musím se postarat
otolik věcí… stejně jako on musí každý den
splnit své povinnosti veškole.“ Bohuslav si
své práce považuje avůbec nemá problémy
ani sžáky, ani sjejich rodiči.
Dokonce přidává originální zkušenost
učitele-vozíčkáře: „Nedávno jsem suploval
matematiku vetřídě, kde jsem byl poprvé.
Moc klidu tam nebylo. Měli jsme zopakovat
kruh ajeho výpočty. Začal jsem je zkoušet
pomocí vozíku. Jak daleko dojedu při jedné
otočce kola? Adokonce jsem zadní kolo
vyndal aukázal, co mám namysli. Všichni
se museli podívat, jak vozík vlastně funguje.
Atmosféra se opravdu zlepšila…“
Adalší lehké tajemství – když si přijde
rodič stěžovat, proč právě jeho dítě dostalo
špatné známky, někdy své údajně spraved-
livé protesty zarazí, když před sebou uvidí
učitele spostižením. Gabriela iBohuslav
nehledají zázračnou cestu kvelkému štěstí.
Mají krásný život už teď. Vydrží jim? Zdá se,
že ano, oba totiž dobře vědí, že život nestojí
naodvážných snech, ale naspolehlivě plně-
ných obyčejných povinnostech.
můžeš / číslo 7–8 - 2014
ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVA
Handicap
nadruhou
Jeden ze zakladatelů Konta Bariéry amůj
celoživotní vzor, prof.Zdeněk Matějček,
vždy říkával: „Copak maturita… Důleži-
tější je dokázat se dobře zamilovat.“ Měl
pravdu. Najít si partnera, nato nestačí se
sním jen seznámit asblížit se, ale navázat
trvalý vztah, při kterém se člověk vzdává
části svého já, věří, že když se upřímně se
vším vdůvěře svěří, ten druhý ho také tak
přijme. Že ho přijme včetně jeho nedostat-
ků abude mít pochopení ipro jeho vady.
Kolikrát mě musela vdětství maminka
povzbuzovat, říkat, ať jen klidně jdu, že
mi to sluší avypadám dobře aže napó-
diu určitě nezakopnu. Proto ani výchova
veškole není jen ozískávání poznatků,
ale iopřijetí sama sebe vesrovnání sdru-
hými, ozařazení se doskupiny stejně
starých osobností ivybojování si určitého
postavení vní.
Je to učení sociální komunikace aprosa-
zování sebe sama inavazování kontaktů
sčlověkem druhého pohlaví. To všechno
se pak vživotě opakuje vzaměstnání,
vesportu, při dobrovolném inedobrovol-
ném soutěžení. Někdy se těmto vlastnos-
tem také říká sociální kapitál.
Ale člověk, který je handicapovaný avy-
růstá pod ochranou rodiny iinstitucí, se
tomuto přístupu nenaučí, neprojde tím
otloukáváním. Bývá již jako dítě vystaven
odlišnému přijetí. Někdy se mu vysmívají,
někdy ho trochu chrání, prostě pořád není
jako ostatní, atak kněmu také všichni
přistupují. Jenže při hledání svého part-
nera je jen on sám rozhodujícím aktérem
– anikdo ho nato pořádně nepřipravil. Ba
ani sním otom nemluvil. Zdraví se stydí
zasvoji přednost, tedy zazdraví, abojí
se, že my mohli postiženého ještě zranit.
Jestliže vpubertě tápe každý, tak handica-
povaný to má ještě těžší.
Nájezdy nachodník, výtahy pro vozíčkáře,
delší interval napřechodu, to všechno se
dá postavit azařídit. Ale naseznamování
se sdruhým člověkem, nato, jak upou-
tat pozornost, zalíbit se, zaujmout toho
druhého, být přijat ipřijímat se všemi ne-
dostatky, tomu se handicapovaní bohužel
většinou oddětství neučí. Rodiče se snaží
svému dítěti pomáhat, škola vyrovnávat
jím nezaviněné nedostatky, atak jeho „vr-
ženost“ (abych použila termín J. P.Sartra)
či vstup dosamostatného, partnerského či
tzv. běžného světa je nakonec tvrdší, než je
obvyklé ujeho vrstevníků.
Uvědomujeme si to?
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK
Jiřiny ŠIKLOVÉ
ALE TAKOVÝCH
SPOLEČNÝCH
PROCHÁZEK
mnoho není.
Bohuslav má
nekonečné aktivity.
Strach znašeho vztahu
jsem neměla. Vlastně
jsem se trochu bála
abojím, abychom
dokázali společně
vychovat aposlat
doživota naši Amálku,
aby byl manžel vrámci
možností zdravý
atrochu se šetřil.
Můžeš