Strana 15
15
Dnes Amálka vypráví oškolce vtak perfekt-
ní aspisovné češtině, že bezděčně svědčí
ovelikém umění svých rodičů vychovávat
malého člověka. Bohuslav neztrácí nad-
hled: „Hlavně Gábina udělala adělá pro
dceru moc. Je prostě lepší než já. Já jsem
ten nezodpovědný, kdo pocelodenní práci
veškole ještě organizuje klub, případně
sedí upočítače dlouho donoci. Nešetřím se,
protože co horšího by se mému tělu mohlo
ještě stát? Sice vážím jen čtyřicet kilo aob-
čas mám potíže smočovým měchýřem nebo
sdekubity, ale kdybych se měl zastavit ajen
tak se litovat, to by cenu nemělo…“
Zkušenosti amateřský instinkt však Ga-
briele brání vhumorném pohledu navážné
věci: „Potřebuje víc spát avůbec odpočívat.
Osmnáct hodin navozíku je skutečně šílen-
ství. Když si vetři hodiny ráno konečně přijde
lehnout, žádnou pochvalu čekat nemůže…
Ale jak ho donutit, aby se zklidnil? Odepřít mu
snídani? Stejně si ji dělá sám…“ Hůlkovi dob-
ře vědí, že mohou přijít ještě hodně nepříjem-
né chvíle. Vozíčkář, itak aktivní aneúnavný,
jako je Bohuslav, žije přece jenom vnebez-
pečném světě. Číhají tu infekce, komplikace
sběžnými životními funkcemi ipsychická
traumata, když síly aschopnosti mizí.
Jak to všechno naplánovat?
Hlavním plánovacím cílem je Amálka. Dojejí
dospělosti asamostatnosti je ale ještě dlouhá
doba. Dá se to promyslet? Její maminka má
jasno: „Když říkám, že je důležité trochu
osebe pečovat, nemyslím vlastní pohodlí.
Máme už tolik věcí odzkoušených anacviče-
ných, že většinu praktických úkolů každého
dne zvládneme spřehledem. Aprávě ten
obyčejný pracovní isváteční den je naším
hlavním plánem. Žít dobře vrodině, vpráci,
vevolnu. Kdybych jen seděla apřemýšlela, co
všechno se může stát dceři, manželovi imně,
musela bych se zbláznit. Musím se postarat
otolik věcí… stejně jako on musí každý den
splnit své povinnosti veškole.“ Bohuslav si
své práce považuje avůbec nemá problémy
ani sžáky, ani sjejich rodiči.
Dokonce přidává originální zkušenost
učitele-vozíčkáře: „Nedávno jsem suploval
matematiku vetřídě, kde jsem byl poprvé.
Moc klidu tam nebylo. Měli jsme zopakovat
kruh ajeho výpočty. Začal jsem je zkoušet
pomocí vozíku. Jak daleko dojedu při jedné
otočce kola? Adokonce jsem zadní kolo
vyndal aukázal, co mám namysli. Všichni
se museli podívat, jak vozík vlastně funguje.
Atmosféra se opravdu zlepšila…“
Adalší lehké tajemství – když si přijde
rodič stěžovat, proč právě jeho dítě dostalo
špatné známky, někdy své údajně spraved-
livé protesty zarazí, když před sebou uvidí
učitele spostižením. Gabriela iBohuslav
nehledají zázračnou cestu kvelkému štěstí.
Mají krásný život už teď. Vydrží jim? Zdá se,
že ano, oba totiž dobře vědí, že život nestojí
naodvážných snech, ale naspolehlivě plně-
ných obyčejných povinnostech.
můžeš / číslo 7–8 - 2014
ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ
Handicap
nadruhou
Jeden ze zakladatelů Konta Bariéry amůj
celoživotní vzor, prof.Zdeněk Matějček,
vždy říkával: „Copak maturita… Důleži-
tější je dokázat se dobře zamilovat.“ Měl
pravdu. Najít si partnera, nato nestačí se
sním jen seznámit asblížit se, ale navázat
trvalý vztah, při kterém se člověk vzdává
části svého já, věří, že když se upřímně se
vším vdůvěře svěří, ten druhý ho také tak
přijme. Že ho přijme včetně jeho nedostat-
ků abude mít pochopení ipro jeho vady.
Kolikrát mě musela vdětství maminka
povzbuzovat, říkat, ať jen klidně jdu, že
mi to sluší avypadám dobře aže napó-
diu určitě nezakopnu. Proto ani výchova
veškole není jen ozískávání poznatků,
ale iopřijetí sama sebe vesrovnání sdru-
hými, ozařazení se doskupiny stejně
starých osobností ivybojování si určitého
postavení vní.
Je to učení sociální komunikace aprosa-
zování sebe sama inavazování kontaktů
sčlověkem druhého pohlaví. To všechno
se pak vživotě opakuje vzaměstnání,
vesportu, při dobrovolném inedobrovol-
ném soutěžení. Někdy se těmto vlastnos-
tem také říká sociální kapitál.
Ale člověk, který je handicapovaný avy-
růstá pod ochranou rodiny iinstitucí, se
tomuto přístupu nenaučí, neprojde tím
otloukáváním. Bývá již jako dítě vystaven
odlišnému přijetí. Někdy se mu vysmívají,
někdy ho trochu chrání, prostě pořád není
jako ostatní, atak kněmu také všichni
přistupují. Jenže při hledání svého part-
nera je jen on sám rozhodujícím aktérem
– anikdo ho nato pořádně nepřipravil. Ba
ani sním otom nemluvil. Zdraví se stydí
zasvoji přednost, tedy zazdraví, abojí
se, že my mohli postiženého ještě zranit.
Jestliže vpubertě tápe každý, tak handica-
povaný to má ještě těžší.
Nájezdy nachodník, výtahy pro vozíčkáře,
delší interval napřechodu, to všechno se
dá postavit azařídit. Ale naseznamování
se sdruhým člověkem, nato, jak upou-
tat pozornost, zalíbit se, zaujmout toho
druhého, být přijat ipřijímat se všemi ne-
dostatky, tomu se handicapovaní bohužel
většinou oddětství neučí. Rodiče se snaží
svému dítěti pomáhat, škola vyrovnávat
jím nezaviněné nedostatky, atak jeho „vr-
ženost“ (abych použila termín J. P.Sartra)
či vstup dosamostatného, partnerského či
tzv. běžného světa je nakonec tvrdší, než je
obvyklé ujeho vrstevníků.
Uvědomujeme si to?
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK
Jiřiny ŠIKLOVÉ
ALE TAKOVÝCH
SPOLEČNÝCH
PROCHÁZEK
mnoho není.
Bohuslav má
nekonečné aktivity.
Strach znašeho vztahu
jsem neměla. Vlastně
jsem se trochu bála
abojím, abychom
dokázali společně
vychovat aposlat
doživota naši Amálku,
aby byl manžel vrámci
možností zdravý
atrochu se šetřil.