Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 60

60

■ Přichází čas opuštěných.

■ Zkušenosti o.p.s. Elpida jsou varující.

■ Co víme osvých příbuzných?

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Ilustrační foto: JAN ŠILPOCH

V

době všeobecných odjezdů

dodálek, tisíců receptů nanejlepší

pláže, nákupů zaručeně spoleh-

livých opalovacích krémů iná-

hlých krachů cestovních kanceláří

naprosto uniká jiný, mnohem dramatičtější

jev – desetitisíce našich starších občanů čelí

vedru vnaprosté samotě svých – nejčastěji

sídlištních – bytů. Zauzavřenými okny aza-

taženými závěsy se odehrává nekonečné če-

kání. Naco? Psycholožka Klára Gramppová

Janečková zpražské Linky seniorů obecně

prospěšné společnosti Elpida ví své: „Ročně

máme nalince 25 tisíc kontaktů. Někdy jde

opomoc nebo informaci, ale často obezna-

děj. Samota nejen ztěžuje možnosti nákupů

aobstarávání běžných věcí, ale hlavně

každý dlouhý den bolí svou prázdnotou.

Nedobrovolně osamělí se začínají bát opříští

minuty ahodiny, nevědí, co bude, kdy to

bude ajaké to bude. Potřebují kontakt

sjiným člověkem azároveň se ho bojí. Blízcí

lidé jsou vzdálení, ati, které sledují zoken,

často nebudí důvěru. Byt se stává pastí…“

Elpida provozuje svou linku nazákladě

naprosté anonymity, takže jsme museli

konkrétní případy hledat jinak.

Strach pana Vlastislava

Bývalý konstruktér vypadá nasvých

sedmasedmdesát let skvěle. Upravený,

štíhlý, ale vchůzi trochu nejistý, snámi

sedí vesvé dvougarsonce vosmém patře

obrovského paneláku naobrovském sídlišti

sobrovskými parkovišti. Výhled zoken

nabízí hemžení miniaturních postaviček

apřesuny aut. Jen sem tam vzrostlý strom,

prázdné dětské hřiště akontejnery natří-

děný odpad.

„Vlétě je to příšerné, vbytě bývá také

pětatřicet, vnoci odeset stupňů méně. Dřív

jsem jezdíval vlakem popamátkách nebo

se vykoupat kBrandýsu, letos asi nebude

nic… Nebudete mi věřit, ale co umřela

má žena, bojím se vystrčit nos.“ Snaží se

najít slova, apak se strojařskou přesností

vypráví: „Vdevět večer, ještě bylo světlo,

jedu tramvají odkamaráda. Přistoupí dvě

děvčata, ani ne dvacetiletá. Něčím jsem je

zaujal. Začaly mě oslovovat starouši, dědu-

lo, kořene. Bral jsem to jako pitomý humor.

Pak si řekly openíze. Aspoň pětistovku.

Odmítl jsem. Vždyť mám celý důchod jen

devět tisíc! Jedna znich si vyhrnula sukni.

Neměla žádné prádlo. Nabídla se mi. Poslal

jsem je kčertu. Ta druhá zakřičela – takže

ho nemáš! My si tě najdeme astejně zapla-

tíš! Nanejbližší stanici vyskočily zvozu.

Celou tu dobu se mě nikdo nezastal. Přišel

jsem domů aúplně se rozklepal, ani pivo

jsem nemohl otevřít.“ Mlčíme.

„Ařeknu vám ještě jednu čerstvější

příhodu. Minulý týden jsem si dával dočis-

tírny koženou bundu. Takový otlemený

tlusťoch, tetování pocelém těle, mi vyplnil

lísteček apovídá – ale kůži posíláme jinam,

bude to až zaměsíc. Nic jsem nenamítal,

ale on – no já jen, aby se pak pozůstalí

nedivili, kde bundička zůstala. Kdybych

měl zbraň, snad bych ho zabil.“ Mlčíme

dál. Apředstavujeme si nadcházející léto

pana Vlastislava. Zavolá nakonec nalinku

seniorů? Aco vlastně bude chtít?

Chudoba vede ksamotě

Psycholožka Klára Gramppová přidává

ktomuto příběhu obecnější zkušenost

– nízké, někdy doslova hraniční příjmy

některých seniorů nevyhnutelně vedou

ksamotě. Rodiny třeba pořídí svým dědeč-

kům ababičkám barevnou televizi, nějaké

oblečení nebo inákup nacelý týden. Ale

skoro nikoho nenapadne, že by také po-

třebovali nějakou aktivitu. Zájezd popa-

mátkách, kurz počítačové gramotnosti, ná-

vštěvu divadla, koncertu, výuku keramiky,

pravidelné cvičení sinstruktorem. To všech

dnes většinou stojí dost peněz.

Nejrůznější neziskovky aněkdy isamo-

správy se snaží, ale přesto tisíce atisíce

seniorů osamoceně čekají napříští výplatu

důchodu, zatímco jejich děti avnuci se

SENSEN

Drsné léto

seniorů

můžeš / číslo 7–8 - 2014

STÁŘÍ

je u nás často

spojeno

s byrokratic-

kým pojetím

pomoci

a péče.

PSYCHOLOŽKA LINKY KLÁRA GRAMPPOVÁ

je povinná mlčet o klientech, ale i obecnější

zkušenost je tvrdá...