Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

10

můžeš / číslo 7–8 - 2014

TÉMA: Partnerské vztahy lidí spostižením

Mluvíte ovýznamu bezprostředního oko-

lí. Myslíte především rodinu, příbuzné?

Jistě, širší rodinu by zmínil naprvním místě.

Ale dobře víme, že člověk potřebuje kolem

sebe společenství spodobnými pohledy

naživot, svět, způsob své existence. To ne-

musí být jen příbuzní. Příkladem jsou nábo-

ženské komunity. Jednak víra sama osobě

zbavuje strachu, jednak společenství kolem

kostela nebo modlitebny mimo jiné zaručuje

jistou automatickou solidaritu. Avztah, kte-

rý se může opřít ovědomí nezištné pomoci,

rady nebo jen schopnosti trpělivě naslou-

chat, jako by měl půlku problémů zasebou.

Když toto všechno víme, lze spolehli-

vě odhadnout, zda akdy má postižený

člověk skutečnou naději naspolehlivý

dlouhodobý vztah?

Nelze. To asi nikdo neumí aumět nebude.

Znám případy dlouholetého akrásného

soužití dvou postižených, nakteré bychom

nazačátku nevsadili. Ažijí moc dobře.

Třeba museli rezignovat nareprodukční

funkci rodiny, třeba mají obtíže sbydlením,

sociální pomocí, třeba je ijejich vlastní

rodiny nechtějí pochopit amuseli si najít

novou skupinu přátel, třeba vzdorují posmě-

chu okolí. Přesto mají krásný obdivuhodný

vztah. Apak vidíte člověka, lhostejno, sjak

velkým postižením, který se pořád kouká jen

nasebe, zkoumá, zda by vztah pro něj byl,

zkrátka obává se…

Není prostě jen nepřipravený – třeba

dosavadní výchovou?

To je možné, zasvé praxe jsem zažil desítky

rodičů našich žáků istudentů, kteří nepo-

chopili, že neustálé ochraňování, přehnaná

péče, itřeba neobjektivní omlouvání svých

�

případného partnera až potom může být

zase těžší.

Říká vám vaše dlouholetá zkušenost, že

je pro postižené lepší mít nějaký, třeba

ikomplikovaný vztah, nebo rezignovat

avěnovat svou energii něčemu jinému?

Určitě je lepší nebýt sám. Touha povztahu

je naprosto přirozená ajejí vymazání vesku-

tečnosti není pravdivé. Spíš jde oiluzi nebo

sebeklam. Ikdyž nemusí jít vždy oerotický

vztah.

Oco bychom se měli snažit, když vna-

šem okolí nebo vrodině žije vpartner-

ském vztahu člověk spostižením?

Chovat se naprosto přirozeně. Pomáhat, ale

smírou. Čím dříve se oba naučí žít samo-

statně, čím větší odpovědnost nasebe pře-

vezmou, bude to lepší. Astejně důležité je

nevnášet dotakového vztahu stres, přepjaté

obavy, neadekvátní očekávání, neustálé

pochyby ojejich rozhodnutí. Podporujme

především jejich odvahu. Auž vůbec je

nepoměřujme tím současným reklamním

amediálním balastem, těmi nesmyslnými

vzory úspěšných, sportujících, krásných,

bezstarostných, kteří stejně veskutečnosti

ani neexistují.



Vůbec je nepoměřujme tím současným reklamním

amediálním balastem, těmi nesmyslnými vzory

úspěšných, sportujících, krásných, bezstarostných,

kteří stejně veskutečnosti ani neexistují.

Kdo je PhDr.Jan Pičman

Psycholog Jedličkova ústavu aškol.

Dlouholetý ředitel tohoto zařízení. Věnoval

se iklinické práci sdětmi postiženými

nádorovým onemocněním. Je členem rady

Konta Bariéry.

info

dětí vede jen ktomu, že mladý člověk není

připraven naživot spostižením. Atedy

inatěžkosti partnerského života. Dnes naše

společnost víc ví nebo může vědět, než tomu

bylo zasocialismu. Mnozí osvícení odborníci

inaprostá většina lidí zpomáhajících profesí

usilují právě oco nejsilnější začlenění lidí

spostižením doběžného života. Adaří se

to. Ovšem když rodina neakceptuje, že musí

pracovat hlavně nabudoucnosti dítěte,

najeho budoucích kvalitách aschopnos-

tech, pak jsme skoro bezmocní. Rodiče ale

zcela přirozeně jednou nebudou, ahledání