Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 40

40

můžeš / číslo 7–8 - 2014

Náhradní ruce, náhradní nohy

VÝVOJ PROTETIKY

Text: ŠTĚPÁN BENEŠ

Foto: ZDRAVOTNICKÉ MUZEUM NÁRODNÍ

LÉKAŘSKÉ KNIHOVNY AARCHIV JEDLIČKOVA

ÚSTAVU AŠKOL VPRAZE

Z

líčení mladého vojína: „Bylo to

29. března 1917 již vosm hodin

večer, když měl jsem býti vystřídán

nastráži vzákopech jiným vojínem,

službu nastupujícím. Tu pojednou

umne cosi spadlo nazem azároveň jsem

slyšel jakési syčení, jež mne přimělo ktomu,

abych se vtu stranu obrátil. Jak jsem se

ulekl, spatřiv těsně usvé nohy ruční granát.

Rozhodl jsem se ihned jej odhoditi hodně

daleko – jediný prostředek kzachránění.

Vtom ale se zablýsklo, rána vyšla ajá jako

opilý skácel jsem se nazem. Vše bylo dílem

jedné vteřiny. Čemu se však sám divím, jest

to, že vtomto osudném okamžiku jsem

nepozbyl ani nachvilku vědomí aspatřiv

své zranění, sahal jsem poručnici, abych

nemusel dlouho trpět. Jelikož jsem nani

nemohl dosáhnout, musel jsem se spokojiti

tím, že mne obvázali aodvedli klékaři neda-

leko makavšímu. Tam bylo zjištěno, že mám

nasobě 28 ran, asice 22 vlevé apravé noze,

levá ruka byla roztříštěna, 3 rány vbřiše

ajedna vetváři...“

Zážitky vojáka, jak je ve svých zápiscích

„Následky války, jak je pozoroval lékař“

zaznamenal při péči oválečné invalidy

Dr.J. Hanausek, patří mezi ty relativně

šťastnější. Otrava krve, provázející zranění,

jej sice připravila oruku inohu, válku se

mu ale podařilo přežít. Podobných osudů

vytvořila první světová válka jen vČesko-

slovensku odhadem více než 200 tisíc. Aač

líčení zraněných vojáků často obsahuje

myšlenky nasebevraždu, veskutečnosti

si jich život vzalo jen minimum. Ostatním

bylo potřeba pomoci vrátit se zpět dospo-

lečnosti. Jednu zvýznamných rolí vrehabi-

litačním procesu hrály irůzné kompenzační

pomůcky, zejména protézy avozíky.

Zprvu je potřeba říct, že okonkrétním

technickém vývoji protéz ijiných pomůcek

■ První světová válka zvýšila poptávku poprotézách.

■ Vyráběly se namíru každému pacientovi.

■ Vojáci se díky nim mohli vrátit ikesvému zaměstnání.

�

Poválce vznikala řada svépomocných

spolků avýrobních družstev orientovaných

napodporu válečných invalidů. Často byly

různě politicky profilované včetně vazeb

nakonkrétní strany. Vyvíjely více či méně

úspěšný lobbing. Častou argumentací bylo,

že podpora práce invalidů vyjde stát vko-

nečném důsledku levněji, neboť si nasebe

vydělají aodvedou daně. Běžná byla pocho-

pitelně nařčení ztoho, jak někdo zvysokých

kruhů dávek zneužívá nebo jak se stát málo

stará. Ať už to byla pravda či nikoliv, faktem

zůstává, že přes veškerou snahu státu bylo

inemálo lidí, kteří vdůsledku své válečné

účasti skončili naulici. Tisíce lidí během

prvních poválečných let zemřely nanásled-

ky válečných útrap, mnozí spáchali isebe-

vraždu.

Povinné zaměstnávání

Jestliže máme pocit, že současné zákony

určující povinné zaměstnávání lidí spostiže-

ním jsou něčím novým, pohled dominulosti

nás vyvede zomylu. Ještě během války

se objevily snahy zaměstnávat především

invalidní vojáky. Důvodem byl nedostatek

lidských zdrojů ipokus ozajištění jejich

obživy. Pro vhodné úřednické profese však

řada znich neměla dostatečné vzdělání.

Řada přidělených pracovních pozic také za-

nikla kvůli postupnému návratu původních

úředníků zfronty poroce 1918. Povzniku

republiky byla snaha zaměstnat válečné

invalidy naministerstvu národní obrany

ivdalších státních institucích. Toto přijímá-

ní válečných invalidů skončilo vokamžiku,

kdy byl přijat zákon opřijímání legionářů

dostátních služeb. Tato norma jen podtrhla

fakt, že 1. republika rozlišovala, jestli šlo

oinvalidy zřad hrdinných legionářů nebo

rakousko-uherských vojáků.

Českoslovenští váleční invalidé tlačili

napřijetí zákona opovinném zaměstná-

vání postižených vysloužilců aargumen-

tovali situací vjiných státech. Povinné

zaměstnávání válečných invalidů bylo

vItálii, vNěmecku, vPolsku avRakous-

ku. Francie neměla tento zákon, ale ojeho

přijetí také uvažovala. Britové rovněž

normu nepřijali, ale vpraxi stát protežoval

podniky zaměstnávající invalidy. Německo

naopak přijalo zákon ne nepodobný sou-

časné úpravě zákona. Nakaždých dvacet

zaměstnanců měl být zaměstnán jeden

těžce postižený invalida (od50% ztráty

napracovní schopnosti výše). Nesměl

být bez vědomí úřadů propuštěn amusel

pobírat mzdu stejně vysokou, jako kdyby

žádné postižení neměl.

Je logické, že jednotlivé státy poprvní

světové válce řešily především situaci stati-

síců invalidních navrátilců. Příliv takového

množství lidí srůznými druhy postižení ne-

měl doté chvíle obdoby. Společnost musela

reagovat. Přijímaná opatření avznikající

léčebné isociální instituce však vkoneč-

némdůsledku zlepšovaly situaci všech lidí

spostižením. Atak zdevastující tragédie

vzešlo alespoň něco pozitivního. 

TRUHLÁŘ

s paží amputovanou v předloktí

s pracovní protézou. Byla-li náhrada

udělaná na míru, dokázali se váleční

invalidé vracet do svých zaměstnání.