Strana 30
30
můžeš / číslo 7–8 - 2014
FILM
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: JAN ŠILPOCH
K
dyž vpřímém televizním přenosu
zletošního předávání Cen filmové
kritiky zaznělo jméno Bohdana
Bláhovce, většině diváků to asi
nic neříkalo. Vzápětí však možná
zpozorněli. Zhlediště napódium přicházel
elegantní mladý muž vlehce výstředním
obleku asjeho chůzí evidentně nebylo něco
vpořádku. Následné klopýtnutí naschůd-
cích to potvrdilo. Čerstvý vítěz kategorie
dokumentárních filmů měl dětskou mozko-
vou obrnu.
Nestává se často, aby nějakou výraznou
uměleckou cenu přebíral člověk spostiže-
ním. Vtomto případě vyhrál jeho doku-
mentární film Show!, který sleduje projekt
dívčí hudební skupiny. Svoje entrée mladý
režisér hned glosoval: „Možná, že to byla
až moc velká show, ale děkuji Radimovi
(předávajícímu cenu), že mi pomohl natěch
schodech…“
Jak se později ukázalo, Bohdan chvíli
zvažoval, jestli se natéma svojí obrny vů-
bec chce snovinářem bavit. Podle něj totiž
není moc očem. Vprvní řadě je umělec.
Poslední, oco stojí, je, aby jeho tvorbu ně-
kdo nahlížel prizmatem handicapu. Sám se
jako postižený vůbec necítí. Atvrdí, že právě
zařazování dotakových škatulek dělá zlidí
opravdové invalidy. Tedy neplnohodnotné
členy společnosti, kteří pak nahlížejí isami
sebe jen jako oběti. Chudáky, okteré se
ostatní musejí starat.
Novinářská kontroverze
Bohdan se díky Show! dostal dourčitého
povědomí veřejnosti. Pomohly tomu ime-
diálně probírané údajné kontroverze mezi
ním aústřední postavou zmíněného filmu.
Poskytl řady rozhovorů, vekterých postižení
moc nerozebíral. Napočátku našeho setkání
jsem proto cítil, že ho dotématu trochu tla-
čím. Nakonec jsme ale vpříjemném hovoru
značně přesáhli původně smluvenou délku
povídání. To se odehrálo vjedné divadelní
kavárně vcentru Prahy. Bohdan mě přivítal
scigaretou, která kněmu neodmyslitelně patří
aběhem večera jich bylo ztrestáno nemálo.
„Tu kontroverzi kolem dokumentu vy-
robili novináři,“ vysvětluje Bohdan, ale
zároveň uznává, že to určitě pomohlo pro-
Těžko zařaditelné absolventské dílo baka-
lářského studia naFAMU Bohdan označuje
jako dokumentární ego-muzikál shandi-
capem. Ironizující stylizované výjevy se
odehrávají vdomě, kam jako dítě docházel
dostacionáře.
„Svůj handicap nepopírám, ale přirozeně
přijímám. Umím stím podle mého názoru
pracovat. Nemůžu se tvářit, že chodím nor-
málně, tak to obrátím vpřednost jako sou-
část gagu. To dělám hlavně při vystoupeních
vrámci slam poetry,“ naráží Bohdan nafakt,
že se nevěnuje jen filmu. Kromě něj totiž
doma ivzahraničí vystupuje vrámci impro-
vizačních básnických soubojů před publi-
kem. Umí tedy pracovat nejen spostižením
afilmem, ale také sjazykem. On sám je totiž
showman, což potvrzuje. „Řekl bych, že ani
to škobrtnutí naschůdcích nebyla náhoda.“
Známí postižení
Není bez zajímavosti, že výjimečné případy
obecně známých lidí spostižením se týkají
především osobností poúrazu. Tedy těch,
kteří se vesvém oboru prosadili ještě jako
zdraví. Vzpomeňme herce Jana Potměšila
nebo Jana Kašpara. Oto pozoruhodnější je
dokumentarista sdětskou mozkovou obr-
nou, jejíž následky si nese oddětství. „Já to
považuji spíš zavýhodu. Dosedmi let jsem
nechodil, ale díky podpoře rodiny jsem vždy
nasvém stavu cítil jen zlepšování. Nezažil
jsem traumata apocity zmaru, kdy se ze
zdravého člověka stane vozíčkář. Naopak.
Handicap mi dal urputnost abuldočí touhu.
Ale jaký já mám vlastně handicap? Skoro
vničem mě neomezuje. Všude si dojdu, hlava
iruce mi taky fungují… Vždyť já vlastně sko-
ro nemám právo oněčem, jako je handicap,
mluvit. Třeba tady vkavárně se jde naWC
poschodech. Mně je to úplně jedno, ale jak
by sis došel nazáchod ty, Radku?“ reagoval
Bohdan nasituaci během našeho setkání.
„Musím ale přiznat, že jistou odlišnost sebe
sama jsem si uvědomil asi vdevíti letech. Teh-
dy jsem naulici potkal kluka, který chodil, či
spíš kulhal, úplně jako já. Pocítil jsem směsici
lítosti aodporu. Člověk se nějak vnímá, větši-
nou idealizovaně, apak se najednou střetne
spředobrazem vlastní reality. Postižení lidé
mě začali znervózňovat, bál jsem se, abych
nezapadl dojejich uzavřené komunity. Zkusil
jsem to promítnout dotoho filmu Odomě.
Nesnáším patos, mám rád kontroverzi, když
je něco nahraně mezi trapností afascinací.
Podobné je to se soucitem, který dokáže být
hezký iodporný. Záměrně jsem dofilmu po-
užil scény, kdy nevíte, jestli ty účinkující lito-
vat nebo před nimi raději prchat. Tak to totiž
vevztahu kpostiženým často je.“
Bohdanovo nejužší napojení nadalší lidi
spostižením proběhlo ještě vpředškolním
věku právě skrze zmíněný stacionář. Musel
tam koncem 80. let před nástupem nazá-
kladní školu. Avůbec nechápal, proč tam
má být mezi těmi „chudáky“. „Choval jsem
se tam tehdy jako pěkný hajzlík, protože
mezi slepými je jednooký králem. Jelikož
mi nic moc nebylo, byl jsem velký suverén.“
■ Umělec sdětskou mozkovou obrnou odmítá lítost.
■ Společnost vytváří nálepky bezmocných chudáků.
■ Bohdan Bláhovec nechce být vnímán jako postižený.
Moje postižení
není téma
Kdo je Bohdan Bláhovec
Scenárista a režisér. Je absolventem
magisterského studia na katedře
dokumentární tvorby pražské FAMU.
Jeho film z druhého ročníku, nazvaný Kdo
chce zabít Ashley?, získal ocenění v kategorii
Nejlepší dokumentární film na festivalu
FAMUFEST a Zvláštní cenu poroty na
festivalu českých filmů Finále . Dokument
Show! získal Cenu filmové kritiky .
Mimo svou filmovou tvorbu patří
k průkopníkům performativní disciplíny slam
poetry v ČR. Je několikanásobným vítězem
oblastních i národních kol. Často vystupuje
v zahraničí.
info
pagaci. „Odzačátku mojí tvorby mě lákají
obecná témata, nakterých chci pozorovat,
co hlavní proud popkultury vypovídá onaší
společnosti. Ale nevyhnul jsem se úplně
ani tématu mého postižení. Snažil jsem se
s tím vypořádat vefilmu Odomě (kvidění
nawebu České televize, pozn. autora).“