Strana 8
TÉMA / ŽIVOT V POHYBU
Po týdnu marného čekání mi
došla trpělivost. Znovu jsem žhavil
telefon a osobně navštívil Hlavní
nádraží. U přepážky i v aparátu se
mi vždy dostalo vlídného chápa-
vého přístupu s dávkou politování.
Potvrzení však bylo s odkazem na
polskou stranu stále v nedohlednu.
Prý mám vydržet, protože „Poláci
si dávají vždycky na čas“. Po sérii
urgencí mi sedmnáct hodin před
odjezdem konečně přišlo potvrzení,
byl pozdní večer. Na dlouhé vybírání
a ověřování bezbariérovosti ubyto-
vání nezbyl čas, rychle jsem si tedy
přes Booking.com rezervoval hotel
Mercure poblíž varšavského cent-
rálního nádraží a doufal v nejlepší.
ŠŤASTNÝ ZAČÁTEK
DOBRODRUŽSTVÍ
Na „hlavák“ jsem vyrazil metrem
v dostatečném předstihu, aby byl
čas zakoupit jízdenku. Rychlík EC
Silesia měl nakonec deset
minut zpoždění a informační
tabule do posledních chvíle váhala
s oznámením, na kterém nástupišti
zastaví. Když se nakonec rozsvítilo
číslo s dovětkem sever, zaplesal
jsem, a to i proto, že na tento peron
vede výtah, nikoliv táhlá rampa.
U vlaku už čekala posádka a vesele
mě přivítala slovy, že už si mysleli,
jestli jsem si cestu nerozmyslel. Po
všech peripetiích s potvrzením by
šlo o skutečně absurdní nápad.
Byl jsem uveden do speciálního
klimatizovaného kupé s třemi sedač-
kami, sklápěcím stolečkem a dvěma
místy pro vozíčkáře s možností
připoutání bezpečnostními pásy. Po
celou dobu jsem měl toto vše pouze
sám pro sebe. Po druhé odpolední se
vlak rozjel, letním žárem rozpálená
krajina za oknem svižně ubíhala,
stejně tak i čas, který jsem si krátil
spánkem a prací na notebooku. Ten
se dal připojit nejen do zásuvky, ale
především na bezplatnou wi-fi.
Několikrát mě navštívil stevard
z jídelního vozu s nabídkou občerst-
vení. Občas se na kus řeči stavil
také milý průvodčí. Prozradil mi, že
vlak pojede nejrychleji a nejplynuleji
v úseku mezi Katovicemi a Varša-
vou, kde Polsko vybudovalo velmi
kvalitní trať. Mnohem víc mě ale
zaujalo sdělení, že na jedné straně
mého speciálního vagonu nefunguje
posuv dveří k zabudované hydrau-
lické plošině, takže musím doufat,
že Poláci ve Varšavě zastaví na
správné straně. Jinak mě ven nedo-
stanou, protože jinými dveřmi můj
mechanický vozík neprojede. Tolik
tedy ke klidně ubíhající cestě. Vše
ostatní naštěstí funguje, včetně dveří
na toaletu či již zmíněné klimati-
zace. Později se ukáže, že to nelze
vždy považovat za samozřejmost.
Před přejezdem hranic se
vyměnila posádka a lokomotiva.
S českým územím ale bohužel
zmizela také wi-fi. Polský průvodčí
byl rovněž milý a pozorný, což se
dá říct i o úplně všech následujících.
S příchodem soumraku mi nabídl
rozsvícení světla, jehož ovladač byl
moc vysoko. Prostřednictvím své
představy o polském jazyce, která
odpovídá spíše všeslovanskému
dialektu zahrnujícímu i češtinu,
slovenštinu a ruštinu, jsem ho
požádal, zda by „mogl pan zvonit
do Varšavy, bo dverže na pravo
jestou vylamane a neznam, na kture
platformě bendžeme stať“. Ujistil mě,
že už tak učinil. A skutečně! Přesně
podle jízdního řádu jsme krátce po
jedenácté večerní zastavili – na té
správné straně nástupiště podzem-
ního centrálního nádraží.
U vlaku se mé osoby ujal zaměst-
nanec ochranky a doprovodil mě až
před budovu, kde mi ukázal i cestu
Všechny plošiny
byly vždy včas
připraveny na můj
příjezd i odjezd.
Po sérii urgencí mi sedmnáct hodin
před odjezdem konečně přišlo
potvrzení, byl pozdní večer. Na dlouhé
vybírání a ověřování bezbariérovosti
ubytování nezbyl čas, rychle jsem si
tedy přes Booking.com rezervoval
hotel Mercure poblíž varšavského
centrálního nádraží a doufal v nejlepší.