Strana 52
KULTURA
Ukotvená
vdokumentu
Točí dokumentární snímky
už skoro třicet let, mapuje
často tabuizovaná témata.
Režisérka Dagmar Smržová
nedává návod na řešení
problému, jde jí především
opoukázání na problém
apříběh samotný. Stejně
jako vjejím zatím posledním
dokumentu ohandicapované
Janě zčesko-polského pomezí.
To už vypadá na vaši celoživotní
linii, točit lidské osudy…
Můj první film, absolventský, Čas
na člověka, asi o mé orientaci vy-
povídal. Byl to příběh talentovaného
schizofrenika, kterého ničila váž-
ná nemoc, a přesto maloval krásné
obrazy, psal knihy. Hledám a točím
hrdiny, kteří se navzdory těžkému
osudu nevzdávají, a nejvíc se mi líbí,
když skrze jejich těžký osud mohu
poukázat na nějaký celospolečenský
problém.
Studovala jsem FAMU v ročníku
Fera Feniče a krátce nato se otevíra-
la Nova – nastoupila jsem tam jako
nadšená absolventka do formátu Na
vlastní oči. Fakt hezké období. Točili
jsme reportáže, které ukazovaly na
viníka, a díky tomu mohl být často
skutečně potrestán. To už dnes není
většinou možné, devadesátá léta to
umožňovala. Byli jsme takoví bo-
jovníci za spravedlnost s kamerou.
Pak mě stáhl Fero Fenič do Febia,
a myslím si, že hodně let držel žánr
dokumentu „nad vodou“. Dělala jsem
miniatury, jako např. Jak se žije mo-
delkám, Jak se žije kouzelníkům, Jak
se žije fotbalovým rozhodčím, mno-
ho Genů a Zpovědí, což byly zase
příběhy zajímavých osobností, např.
Zpověď Heleny Růžičkové, lesbické
Nataši, posledního potomka šlech-
tické rodiny, muže s polovinou těla.
Stopáž filmu pro mě není problém.
Vždycky to nějak vychytám. Mám
v sobě vnitřní hodiny, jsem po otci
Text: MICHAELA ZINDELOVÁ
Foto: ARCHIV ČESKÉ TELEVIZE, MOLOKOFILMU A ČTK