Strana 10
TÉMA / ŽIVOT V POHYBU
který mě sám aktivně oslovil s na-
bídkou pomoci, zjistil, že chybím na
seznamu avizovaných osob „niepeł-
nosprawnych“, a tak mi jen poradil,
kudy se dostat k mému vlaku.
Opravdu se mnou počítají? Kolem
zpátečního spoje přece bylo nejvíc
nejistoty při rezervaci. Na informač-
ní grafické tabuli u nástupiště chyběl
u mého vagonu symbol vozíčkáře.
Uklidnil mě až příchod zřízence
s nájezdovou plošinou několik mi-
nut před příjezdem soupravy.
Opět jsem dostal vlastní kupé,
tentokrát dokonce s ovládacími
prvky světel a klimatizace v mém
dosahu. Byly mi však málo platné.
Větrání obstarávalo jen pootevřené
okénko, chlazení nefungovalo.
Stejně jako elektronické ovládání
dveří na toaletu, s nimiž mi ostrou
fyzickou silou pomohl až prodavač
občerstvení.
Pokud jsme tedy neuháněli
vyšší rychlostí, sluneční žár vyráběl
teplotu vzduchu °C, o čemž mě
provokativně neustále informoval
displej na chodbičce. V ní se vestoje
pařila také jedna starší řádová sestra
a ukrajinská rodina s dětmi. Nikdo
z nich neměl odvahu vstoupit do
mého prostoru, přestože na ně přes
sklo musely doslova křičet dvě
prázdné sedačky. S díky se osmělili,
až když jsem otevřel dveře a vyzval
je, ať se jdou posadit.
Čas mi tak ubíhal konverzací
se zvídavým šestiletým klučinou
Timofejem, který seděl na klíně své
šestnáctileté sestry Aljony. V Kato-
vicích všichni vystoupili. A dobře
udělali. Až do Bohumína jsme
víc stáli, než jeli. Teplota ve vlaku
rostla stejně jako napětí, jestli stihnu
přestup na pendolino v Ostravě.
Když se po střídání posádek objevil
bodrý český průvodčí, informoval
mě, že pendolino má také zpoždění,
takže by to mělo klapnout. Navíc
mě v rámci urychlení vyloží v Os-
travě-Svinově, nikoliv na původně
plánovaném Hlavním nádraží. A že
kdyby náhodou dorazilo o něco dřív,
dostali povel, aby počkali.
Nakonec to nebylo potřeba.
Dokonce jsem ani nemusel měnit
nástupiště. Dáma, která mi přišla asi-
stovat s plošinou, prozradila, že o den
dřív bych určitě v Ostravě na náklady
Českých drah nocoval. Rychlík se
zdržel celých minut! Důvodem
jsou přeplněné tratě, na nichž probí-
há rekonstrukce, někdy v kombinaci
s technickými závadami.
Do Prahy jsme nakonec dokázali
dorazit s pouhými dvaceti minutami
zpoždění. Plošina byla připravena,
a tak už jsem se chystal vše zdárně
odškrtnout. Pomyslnou tečku za
vlakovým dobrodružstvím jsem
však nenapsal já, nýbrž výtahy
v centrální hale Hlavního nádraží.
Oba nejbližší nefungovaly.
Dobré pocity však nakonec pře-
vládají. Ukázalo se, že do Varšavy
to vlakem zvládne i vozíčkář bez
doprovodu. To hlavně díky vstříc-
nosti lidí přítomných v konkrétních
situacích. Jen je to chvilkami trochu
napínavé...
Vzpomínky na varšavské povstání
jsou stále živé.
Mrakodrap z dob stalinismu
je ikonickým symbolem města.
Čekání na varšavském centrálním
nádraží vám může zpříjemnit
nápoj z rukou robota.
Varšavské metro
je bezbariérové.
V centru vyrostly
i velmi moderní
výškové budovy.