Strana 61
ten kabeložrout. Vyprskl svou otázku: „Máte rád
krupicovou kaši?“ Kdyby nebylo kapiček jeho slin
na mém obličeji, zasmál bych se, takhle jsem musel
zaútočit: „Větší pitomost tam nemáte?“ Vycenil zuby
ještě víc a okousanou, spíš ohlodanou tužkou ukázal
ke čtyřce.
Tam čekala osoba docela normálního zjevu.
Ale ten hlas! Skřehotala tak, že se mi okamžitě
vybavily husy na babiččině dvorku. „Jak často
vypouštíte větry?“ To už bylo jasné, že jsem se
ocitl ve výzkumné laboratoři duševního zdraví.
Přistoupil jsem tedy na jejich hru. „Ve všední dny asi
padesátkrát, o víkendu zadržuji.“ Hlas nádražního
tlampače odpověděl: „ Chyba, to je pokrytectví.
Vaše partnerka musí šílet, větry jsou přece skvělou
informací o pevném zdraví. Nula bodů.“
Však jsem si kousky dobře pamatoval.
Je možné zavařovat vzduch? Můžou být slepice
homosexuální? Umějí některé kočky mluvit
lidským hlasem? Čím se léčí člověk nakažený plísní
bramborovou? Mohou být pletací jehlice z gumy?
Kolik měsíců nosí smutek praneteř po nevlastním
bratranci?
Až do konce to tedy bylo podobné. Pitomé a ještě
pitomější otázky a k nim káravé pohledy „expertů“.
Kdo vybíral tuhle sestavu viditelně porouchaných
mozků? Kdo vůbec přišel na myšlenku založit
seniorskou poradnu tohoto pomateného druhu? Těšil
jsem se, jak podobnými otázkami zaskočím svoji
ženu a doporučím jí, aby raději navštěvovala kursy
svařování železa nebo jízdy na saních do kopce.
Vypadl jsem do chodby a těšil se, jak manželce
doslova zakážu celý Klub divoženek pod hrozbou
rozvodu. Jenomže ona v chodbě nebyla, zato se tam
usmívala velmi sympatická a skvěle oblečená dáma.
Jak viděla mou nezakrytou zuřivost, zeptala se: „To
byla kravina, co? Já holkám říkala, že se tím jenom
ztrapníme. Snad bude víc tak naštvaných mužů, jako
jste vy. Kdepak opisovat z internetu, to je cesta do
pekla!“ Nemohl jsem než souhlasit. Ale ta krasavice
ještě dodala: „ Nechtěl byste ten příšerný zážitek
spláchnout skleničkou vína?“
Tak jsem s ní šel do blízkého bistra U krvavého
kolena, kde jsem nebyl už od odchodu do penze.
Hezky jsme si popovídali a domluvili společnou
procházku hned na příští den. Doma jsem suše
oznámil, že o Klubu divoženek už nechci slyšet, a tiše
se těšil na dny příští. Bylo to lepší a lepší. Za čtrnáct
dnů jsem se k paní Květě přestěhoval a začal si
užívat novou lásku. Se vším všudy.
Seniorskou poradnu tedy mohu jen doporučit.
61