Strana 50
ŽIVOT / PŘÍBĚH
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ
Co se onoho lednového dne roku
přesně přihodilo, zná jenom
z vyprávění. Výpadek paměti mu
z hlavy vymazal dva měsíce života.
„Pracoval jsem jako OSVČ v Orlic-
kých horách. Občas mi jezdíval po-
máhat táta, který byl tou dobou půl
roku v důchodu. Působil dřív u měst-
ských technických služeb a dohazo-
val mi u nich místo, ale mě to stále
táhlo do lesa. Z jedné zakázky mi
zbývaly poslední čtyři stromy. Dva
z nich byly buky stojící blízko u sebe.
Když jeden z nich začal padat, utrhl
silnou větev z toho druhého. Ta trefi-
la mě,“ popisuje dramatickou situaci
Jiří. Předpisová helma nezvládla za-
bránit úrazu hlavy a páteře.
TÉMĚŘ BEZ ŠANCÍ
Tatínek a kolega Radek mu svo-
jí přítomností zachránili život. Za-
volali záchrannou službu, která na
místo vyslala vrtulník. Ten to ne-
měl v zalesněném terénu snadné
s přistáním, ale podařilo se. Jiřího
transportoval do nemocnice v Hrad-
ci Králové. „Manželka Lenka se z té
zprávy zhroutila. Odpoledne za
mnou do špitálu dorazil táta, brácha
a ještě další lidé. Lékaři mi moc šancí
na přežití nepředpovídali. Nakonec
jsem se ale probral ze čtrnáctiden-
ního kómatu a začalo moje deseti-
měsíční přesouvání po nemocnicích
a rehabilitacích. Do páteře jsem do-
stal dvě kovové výztuže v oblasti Th
–, takže ruce mám v pořádku.
Hlava se kupodivu spravila bez ope-
race. Ale nepamatuji si nic z Hradce
ani následně z Rychnova či Náchoda,
i když tam už jsem prý vnímal. Tepr-
ve tak od půlky se mi vybavuje pobyt
v Liberci, ze kterého mě pak převezli
do Košumberku. Vybral jsem si ho,
že je to blíž k domovu než Kladruby,“
líčí Jiří, který se do rodného Týniště
nad Orlicí vrátil až v říjnu.
Nebyla to ale podle jeho vlast-
ních slov žádná pecka. „Bydleli
jsme v prvním patře paneláku. Sice
jsme pořídili schodolez, ale doslova
všechno bylo na manželce. Hodně
se se mnou nadřela, protože WC
a koupelna nešly upravit, tahala mě
i do vany. Kromě toho jsem byl bez
práce a celé dny zavřený doma. Bylo
to psychicky velmi náročné období
pro nás všechny. Ale jít k psychiat-
rovi jsem odmítal, nešla k němu ani
Lenka. Nejvíc v pohodě byla mladší
dcera. V pěti letech si s tím nijak hla-
vu nelámala, zatímco ta třináctiletá
z toho byla špatná,“ vzpomíná Jiří
Kamš.
NOVÝ ZAČÁTEK
I když si váží podpory rodiny a je za
ni vděčný, hlavní vzpruhou mu v té
době byli kamarádi, kteří se snaži-
li být neustále v kontaktu a někam
ho vytáhnout. Tak přešly dva nejná-
ročnější roky, během nichž si musel
také najít vyhovující lékaře, jimž se
svěří do péče. Ne vždy to vyšlo na
první pokus.
Bylo také jasné, že musí vyřešit
otázku bydlení. „Tři roky před úrazem
jsem naštěstí uzavřel dobrou pojistku,
takže jsme se nemuseli bát nějakého
zadlužení. Zrovna když jsem byl roku
na dalším rehabilitačním poby-
tu, začalo naše město dražit stavební
parcely. Bohužel nám odmítli vyjít
vstříc a prodat nám jednu za vyvo-
lávací cenu. Tak jsem začal pátrat
jinde a po roce jsme koupili rodinný
dům doslova ve vedlejší ulici. Na náš
původní panelák dohlédneme ze za-
hrady,“ ukazuje Jiří, který si v příze-
mí koupeného domu nechal provést
úpravy, především v podobě plošiny
na verandu a bezbariérové koupelny
Po návratu
z jízdy zatím
ještě potřebuje
pomoci
při přesedání
na vozík.