Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 60

KULTURA / POVÍDKA
Ž
iju si docela poklidný život
důchodce, který – nikoli
svou zásluhou – nemá tak
populární starost dnešních
seniorů, totiž hluboko do
kapsy. Především proto, že
naši synové jsou úspěšnými
podnikateli a nejsou lakomí.
Takže si s manželkou
můžeme dopřát poněkud větší byt, slušné auto,
kvalitní dovolené i sem tam nějakou večeři v dobré
restauraci. A ještě jedna věc mi dělá radost – moje
žena má dost kamarádek, které neustále vymýšlejí
nové a nové akce, jako je třeba závod o nejlepší
koláče, pochod kolem známého hradu, pletení
nejdelší šály nebo pohár o nejšílenější podprsenku.
Všechny tyto blázniviny jsou mužům nepřístupné.
Takže pohoda a krásné volné chvíle v křesle s mými
knihami a dýmkami s aromatickým tabákem. Tak
bylo a mohlo být i nadále, kdyby Klub divoženek, jak
si dámy říkají, nepřišel s novou aktivitou.
Založily seniorskou poradnu. Dobře, ale proč si
musely uložit povinnost, že každá přivede svého
muže nebo jen přítele a lektoři poradny ho oznámkují,
zda má předpoklady žít se svou divoženkou dál.
Musel jsem se tedy zúčastnit. Představte si pronajatou
klubovnu místního šachového spolku, deset stejně
velkých stolků a za každým z nich bytost s přísným
pohledem a zjevným odhodláním když ne zabíjet, tak
alespoň mučit. Až na jednu výjimku všechno ženy
neurčitého věku, už dávno módního oblečení a účesů
vzor vrabčí hnízdo. Jediný chlap
s obrovským předkusem a chrupem
vhodným k porcování dálkových
kabelů. Hlavní organizátorka mě
postrčila k prvnímu stolku a odešla
zpět do chodby. Usedl jsem
a třičtvrtětunová lektorka zahřměla:
„Na každém stanovišti dostanete jednu
otázku a my odpověď oznámkujeme
od jedničky do desítky. Kdo nezíská
aspoň šedesát bodů, bude označen
za neperspektivního trubce a jeho
partnerce pomůžeme s ukončením
vztahu. Pochopil?“ Než jsem se stačil
vyjádřit, přišla otázka: „Vyhledal jste
někdy kurvu?“ Přiznám, že tohle mě
zaskočilo. Ale hora hmoty se podívala
tak přísně, že jsem raději pípnul, že
ne. To byl první krok k mé katastrofě.
Mamutka ukázala vedle a řekla: „Jděte
ke dvojce a přestaňte lhát!“
Přesunul jsem se k paní, která
určitě celý život pracovala v pohřební
službě. Více než smutná tvář na
vrásčitém krku a šaty z fundusu
hororových filmů o upírech. Ani se
na mě nepodívala a četla z papíru:
„Perete si svoje ponožky?“ Popravdě
jsem řekl, že u nás pere pračka.
Vzdechla a dodala: „Zase nic.
Přesuňte se na trojku.“ Tam seděl
Zdeněk Jirků
Seniorská
poradna
Ilustrace:
MIROSLAVA KOLÁŘOVÁ ŠULCOVÁ
Můžeš