Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 20

REFLEKTOR / LIDSKÁ PRÁVA

konference, někdy i společně s kole-

gy z vlády. Můžu jmenovat například

tiskovku pro děti z Česka a Ukrajiny,

do které se samy děti aktivně za-

pojily. To byla vůbec první tisková

konference vlády takového formátu

u nás. Využívám také mezinárodní

dny k upozornění na některá důle-

žitá témata. V ostatním čase musím

pochopitelně připravovat program

činnosti, různé podklady a proceso-

vání úkolů, které z jednání vzešly.

Nepletou si lidé vaši funkci som-

budsmankou?

Dost často ano, ale už se to zlepšuje.

Těžiště působnosti veřejného ochrán-

ce práv je ve zlepšování vztahu mezi

občany a státní mocí. Od veřejnos-

ti přijímá podněty odkazující se na

konkrétní případy, na jejichž zákla-

dě může provádět nezávislá šetření.

Následně může usilovat o nápravu

zejména pomocí neformálních pro-

středků a návrhů. Má pozice je mno-

hem blíže poradním orgánům vlády.

Co považujete za svůj hlavní cíl?

Přispívat ke společnosti, kde může

každý žít důstojný život a mít mož-

nost volby, zda a jakou formu pod-

pory k tomu využije. Chci, aby bylo

téma lidských práv součástí veřejné-

ho a politického dialogu. Musíme si

uvědomit, že je přece právem všech

žít ve společnosti, která je fér ke kaž-

dému. Nikdo neví, kdy se ho může

začít týkat něco, co se ho dřív přímo

nedotýkalo, ať už osobně, nebo skrze

někoho blízkého.

Jaká by podle vás byla stručná

zpráva ostavu lidských práv

vČeské republice?

Záleží na tom, s kým se budete srov-

návat. Příchozí z Ukrajiny, kteří se

ve své domovině zabývají pomocí li-

dem s postižením, jsou nadšení z na-

šich podmínek. Ale když pojedete

například do Skandinávie, uvidíte, že

i my se máme stále co učit. Je důleži-

té se radovat z dosažených pokroků

a úspěchů namísto častého negativ-

ního narativu. Ovšem zároveň v úsilí

o změny nepolevovat a dál se posou-

vat. Jsme na cestě změny, vidím však

stále spoustu výzev.

Včem například vidíte výzvy?

Například v tom, že stále příliš

rozhodují o kvalitě vašeho živo-

ta výchozí podmínky, kde a komu

jste se narodili. Dnes už mnozí lidé

s tělesným postižením mohou vést

aktivní plnohodnotný život. Jen-

že to neplatí pro ty, kteří žijí v ně-

jakém odlehlejším regionu mimo

větší město nebo jejich rodina není

tak úplně funkční či při síle, to se na

situaci zásadním způsobem pode-

píše. Máme sice různé služby a for-

my podpory, můžete však narazit

na jejich nedostupnost. Řada lidí je

dlouhodobě ve stresu a žije v nedů-

stojných podmínkách na hraně ka-

pacit, a to spolu se svými blízkými,

kteří o ně pečují. Ti jsou často bez

adekvátní déletrvající podpory, což

může mnohdy ohrožovat i dlouho-

dobá partnerství. To všechno proto,

že nezbytné služby a další podpora

nejsou v dosahu.

Sním o základní dostupnosti so-

ciálních služeb, která by byla ga-

rantovaná, tak jako je tomu napří-

klad u dostupnosti zdravotnických

záchranných služeb. Jsem vděčná

za pokroky, jakým byl třeba ver-

dikt Ústavního soudu, který dal za

pravdu muži, jenž odmítal tlak ze

strany Jihočeského kraje, který se

jej snažil přimět k ústavní péči, pro-

tože v jeho bydlišti nebyla dostup-

ná služba osobní asistence. Verdikt

jednoznačně říká, že absence služ-

by nikoho neopravňuje k vyvíjení

tlaku k opuštění života ve vlastním

domácím prostředí. Naopak je tře-

ba spolupracovat se samosprávami,

aby službu zajistily. Všichni máme

základní potřeby, jako je pocit bez-

pečí, důstojnosti, sebeuplatnění a za-

členění do společnosti. To by nemělo

být upíráno nikomu bez ohledu na to,

co to komplikuje.

To ovšem něco stojí…

V tomto jsem nekompromisní. Na

tyto základní lidské potřeby se pení-

ze najít prostě musí. Dokázali jsme,

a dodávám, že je to dobře, najít zdro-

je na situaci kolem covidu, teď kolem

války na Ukrajině. Je o našich priori-

tách, zda dokážeme najít prostředky

Klára Šimáčková Laurenčíková (*)

Narodila se vMostě. Na Pedagogické fakultě Univerzity

Karlovy vystudovala obor speciální pedagogika ajejím

zájmem se stalo inkluzivní vzdělávání. Tomu se mimo

jiné věnovala jako ředitelka odboru pro rovné příležitosti

ve vzdělávání po svém nástupu na ministerstvo

školství. Vedla rovněž oddělení sociálně-právní ochrany

dětínaministerstvu práce asociálních věcí. Spoluzakládala

Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání.

Je členkou několika výborů asprávních rad neziskových

organizací, které se věnují ochraně lidských práv nebo

pomoci ohroženým skupinám obyvatel, dětí alidí se

zdravotním postižením.

Vroce  byla vyznamenána Nadací Olgy Havlové za

prosazování kvality aotevřenosti vzdělávacích systémů aza

aktivitu voblasti transformace systému péče oohrožené

děti.

Má dvě děti, žije vPraze.

Chci, aby bylo téma

lidských práv součástí

veřejného a politického

dialogu. Musíme si

uvědomit, že je přece

právem všech žít ve

společnosti, která je fér

ke každému.