Strana 24
REFLEKTOR / TĚŽKÉMU POSTIŽENÍ NAVZDORY
O to víc si současnou situaci pochva-
luje. „Při studiích střední školy jsem
bydlela na internátě. Když jsem se po
vysoké chtěla vrátit do Prahy, našla
jsem si místo v Centru pro tělesně
postižené Fátima v Čakovicích. Po-
tom přišla na řadu opět Jedle, ten-
tokrát v podobně garsonky pro sa-
mostatné bydlení, která byla ovšem
jen na rok,“ vypráví o začátku své
anabáze.
Přes Asistenci a její projekt Kde
domov můj, který byl také mediali-
zovaný, pak začala pátrat po oprav-
dovém vyhovujícím bydlení. Ozval
se majitel bytu na Kamýku, kde v ná-
jmu žila tři roky. „Šlo to i díky tomu,
že souhlasil, abych si upravila kou-
pelnu,“ říká Katka a pokračuje: „Pak
jsem si podala žádost o městský byt.
Nakonec mi nabídli bezbariérový byt
v Libni. A to je teď už přes rok můj
domov.“
Ačkoliv s mnoha věcmi potřebuje
pomoci, překvapivě hodně jich zvlá-
dá i sama, včetně přesunu na postel
či ovládání elektrického vozíku spe-
ciálním řízením na ústa. „Spoustu
věcí lze už dneska udělat on-line,
včetně nákupů. Spolubydlící ségra mi
občas něco podá, uklidí nebo připojí
vozík do nabíječky. Ráno mi s oblé-
káním a hygienou přichází pomo-
ci asistentka, totéž večer, případně
s obědem, pokud jsem doma sama.
Cestu do práce na Pankrác zvládám
sama, i když teď mi to poněkud kom-
plikuje dlouhodobá odstávka výtahu
na stanici metra Florenc. V práci mi
pomůžou kolegové,“ říká s bezsta-
rostností v hlase Katka. Ukazuje tak,
že více než na fyzické kondici záleží
na přístupu k vlastní situaci.
Život v pohybu
Byla jsem požádána o napsání
sloupku s tím, že máme v časo-
pise Můžeš mimo jiné uvolněněj-
ší letní téma, a to „život v pohy-
bu“. Pomalu, opravdu pomalu
jsem se rozpohybovávala k tomu
dát se do pohybu (rozuměj psaní
sloupku) a připadala jsem si jako
želva. Pomalá a loudavá. Při tom
mi vytanulo na mysli nedávné
povídání mé kolegyně o želvách.
Není prý pravda, že želvy jsou
pomalé, ale naopak, že umějí
rychle běhat a že denně nacho-
dí mnoho kilometrů. To už jsou
tedy cestovatelky s krunýřem,
pomys lela jsem si.
Netuším, zda chtějí na cestách
něco objevovat či se jen tak toulat
a vracet se. Je příjemné, že mohou
vyrazit. Stejně jako vyrážejí na své
cesty lidé, kteří mají vozík a cestují
ve všech ročních obdobích, „jako
by se nechumelilo“. Toulají se,
objevují a navracejí se obohaceni
ze svých výprav. Umějí si užít
a prožít nové a milé při cestování
i na elektrických vozících, což je
obdivuhodné. Umějí žít. Takže jsou
mi inspirací i v tomto sloupku. Inu,
nelze než se v životě rozpohybo-
vat, zapnout v sobě motor a vzít si
příklad jak z cestovatelů s vozíkem
a jejich cest a dobrodružství, tak
i ze želv. Nezapomeňme však, že
každý máme svoje tempo a někdy
svoje bariéry. Překážky, jež si
klademe sami na svých cestách
v životě. Ale to už by bylo jiné
téma. Radostně dopisuji loudavým
tempem svůj první sloupek, cítím
se jako po mnoha kilometrech
chůze, nicméně vnitřně klidná
a veselejší. Prostě šťastná jako
želva. Věřím, že tyto pocity mají
ve svém „životě v pohybu“ lidé na
vozíku. Umějí překonávat bariéry.
Vím to.
Autorka je klinická psycholožka, členka
Rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Dany ŠTĚRBOVÉ
Občas se modlím a věřím, že mi vše
dobré v životě dává On. Pomáhá mi
také překonat těžké chvíle. Víra, ke
které mě přivedla rodina, však není
nějaká berlička. Jde o součást mého
života. Dokonce si troufnu říct, že žiju
vcelku ctnostně a mravně, ale určitě
mám mezery v pravidelném čtení
Písma nebo chození na bohoslužby.
Ráda by se
uplatnila
v herectví
a zpěvu.