Strana 51
51
s toaletou. K jeho samostatnosti při-
spělo i pořízení auta na ruční řízení.
Vedle domácího zázemí přišlo na
řadu i pracovní uplatnění. „Jedna ka-
marádka mě nasměrovala na svého
bratrance, který je také na vozíku
a vede společnost AB-TIP Borohrá-
dek. Ta se zabývá zaměstnáváním
lidí s postižením. Každý den tam na
čtyři hodiny jezdím dělat zámky.
Práce z domova u počítače by mě
nebavila. Vždycky jsem raději dělal
rukama, a navíc se ze mě po úrazu
stal extrovert, který chce být mezi
lidmi,“ vysvětluje Jiří Kamš.
Oproti prvním rokům se jeho život
evidentně značně proměnil k lepší-
mu. Zbývá mu energie i na jistý ob-
čanský aktivismus, kdy se prý snaží
tlačit na město, aby se věci na poli
bezbariérovosti hýbaly správným
směrem. „Do vedení města k jejich
nelibosti docela šiju. Například když
jsem si stěžoval, že na nově vybudo-
vaném parkovišti nejsou vyhrazená
místa pro vozíčkáře. Poradil jsem se
s CZEPA, jak postupovat, a podaři-
lo se mi to prosadit. Jinak se mi ale
v Týnci žije dobře, já ani manželka
jsme se odstěhovat nechtěli. Pochá-
zíme odtud, máme tu rodiny i přáte-
le,“ konstatuje Jiří.
BEZ SPORTU ANI RÁNU
Jedním z výrazných hybatelů k jeho
návratu do života bylo pražské Cent-
rum Paraple, kam už pět let pravidel-
ně dojíždí. Vyzkoušel si zde kromě
lyží snad všechny sportovní aktivity.
Není divu, vždyť celý dosavadní život
hrál fotbal, tenis, lyžoval a jezdil na
kole. „Najednou jsem přišel o všech-
no, a to se mi nelíbilo. Začal jsem
dojíždět do Pardubic do posilovny
a koukat na hokej, protože fandím
Dynamu. Baví mě i boccia. S místní-
mi kamarády jsem hrával stolní te-
nis, což lze i na vozíku, ale po covidu
to nějak usnulo.“
Našel si ale nového koníčka.
V Parapleti se zamiloval do jízdy na
hand biku. Už absolvoval několik cy-
klopobytů, a tak se rozhodl pořídit si
domů vlastní stroj. „S tím mi hodně
pomohlo Konto Bariéry, za což moc
děkuji! Celkem stál tisíc, skr-
ze sbírku mi přispěli jednotliví lidé,
Škoda Auto nebo obce z okolí. Moje
vlastní město bohužel ne. Já si dopla-
til tisíc,“ říká Jiří, zatímco vyndá-
vá nové kolo z boudičky na zahradě
a pokračuje v líčení: „Nasednout už
umím sám, ale zpět na vozík zatím
potřebuji pomoci. Protože chci man-
želce šetřit záda, tak raději zavolám
sousedovi. Handbike má i elektrický
pohon, takže zvládnu ujet ledacos.
Zatím mám rekord jen dvacet osm
kilometrů, protože bylo moc vedro
na něco delšího. Chci jezdit s rodi-
nou nebo kamarády, už jsem se do-
mluvil s jedním z Hradce Králové, že
dojedu k němu a pak budeme pokra-
čovat spolu.“
Zbývá tedy jen popřát hodně šťast-
ných kilometrů!
Do vedení města k jejich nelibosti
docela šiju. Například když jsem si
stěžoval, že na nově vybudovaném
parkovišti nejsou vyhrazená místa pro
vozíčkáře. Poradil jsem se s CZEPA,
jak postupovat, a podařilo se mi to
prosadit.
Sport a příroda
ho vždy lákaly.