Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

9

řadu služeb, všechny vaše děti

pracují vsociální nebo zdravot-

nické oblasti na různých místech

republiky. Jak se to přihodilo?

Děti jsme vždy vedli k pomoci dru-

hým. A vždy viděly kolem sebe, na

čem s manželkou děláme, prostě

v tom vyrůstaly.

Vznik Otevřených oken má za se-

bou roztomilý příběh. Po roce osmde-

sát devět jsem začal chodit do místní

mateřské školky povídat o příbězích

z Bible. Tam jsem se náhodou setkal

s dvěma chlapci na vozíku. Chtěl

jsem je co nejvíc integrovat. Vzal jsem

je na zpívání do kostela a manželka

zatím pozvala jejich rodiče k nám

domů na kávu. Tam byl vlastně polo-

žen základní kámen. Chtěli jsme pro

lidi s postižením něco dělat, protože

bylo vidět, jak moc je to potřeba. Po-

stupně se začali přidávat další rodiče,

a pak už se to rozjelo naplno. A taky

nás to přimělo udělat bezbariérový

vstup do kostela. Tehdy nám s tím

pomohla armáda. Bohužel ještě dnes

jsou kostely často nepřístupné. Stále

je na čem pracovat.

Předpokládám, že ipro vaše děti

je motivací kjejich pomáhajícím

profesím víra.

To byste se musel zeptat jich. My je

samozřejmě vodili do kostela a víra

je obklopovala, ale zároveň je to

něco, co se nedá vnutit ani naučit.

Jde o důvěru v něco, co nemůžete

dokázat. Navíc není nikdy dokonalá.

I já někdy pochybuji. A neptám se

lidí, zda jsou věřící.

Před třemi lety jste po dvaceti le-

tech opustil roli vojenského kapla-

na astal se kaplanem nemocnič-

ním ahospicovým, ale vlastně jste

navázal na svoji předešlou práci.

Je to tak, posledních sedm let u armá-

dy jsem působil ve vojenské střešo-

vické nemocnici. Tam jsem se také

setkal s paní Danou Zátopkovou na

sklonku života v devadesáti sedmi

letech. Když jsem ji provázel, svěřila

se mi, že se nebojí smrti, ale umírání,

že na to bude sama. To je největší tíha

v závěru života. S tím se často setká-

vám mezi nemocnými a umírajícími.

Je těžké hledat smysl v bolesti

a utrpení. Někdy to ani nejde. Musíte

jen vyslechnout a nechat toho člo-

věka vyplakat. Nehodnotit, ale být

oporou. Důležité je ukázat, že jste

nablízku. Na to bychom měli myslet

nejen v čase Vánoc. Abychom svým

blízkým byli opravdu nablízku. 

Jan Blažek (*)

Žije vJindřichově Hradci. Je farářem

Českobratrské církve evangelické.

Vletech – byl vojenským

kaplanem, do výslužby odešel

shodností majora v. v.

Účastnil se tří zahraničních misí:

vBosně, Afghánistánu aKosovu. Šest

let vedl českou odnož sdružení YMCA.

Celý život pracuje smládeží, slidmi

spostižením iseniory.

Vsoučasnosti je kaplanem pro hospic

vTřeboni anemocnici vPelhřimově.

Zároveň příležitostně vede bohoslužby

vokolních vesnicích.

Smanželkou Drahomírou, která založila

avede neziskovou organizaci Otevřená

okna, má tři dcery ajednoho syna.

Všichni pracují vpomáhajících profesích

sociálního nebo zdravotnického

zaměření.

Obecně lze říct, že nás doba

rozmazlila. Jsme zvyklí mít všechno,

máme pocit, že máme na všechno

právo. A pokud ne, tak se snažíme

vykřičet si to.