Strana 30
ŽIVOT / PŘÍBĚH
Text: LUCIE NEKVASILOVÁ
Foto: MILAN JAROŠ
Třiatřicetiletý Petr Svatoš trénu-
je stolní tenis několik hodin denně.
Není proto divu, že jsme se i při na-
šem rozhovoru potkali ve sportovní
hale a zvukovou kulisu nám dělaly
rány malých bílých míčků létajících
všude kolem. Než jsme se dostali
k povídání, chvíli jsme Petra sledo-
vali při tréninku. Zarputile odehrával
míčky, které k němu odpaloval tre-
nér, a když se mu nějaký úder nepo-
vedl úplně podle představ, zdravě se
naštval.
Mezi zhruba desítkou sportovců za
pingpongovými stoly byl Petr jako je-
diný na vozíku. Jak vypadá jeho tré-
nink? „V podstatě jako normální tré-
nink zdravých hráčů, jen s nějakými
specifiky vozíčkářské hry,“ shrnuje
Petr. To kulantně řečeno znamená,
že s trenérem piluje, jak hrát míček
co nejvíc do boků, aby na něj vozíč-
kář na druhé straně stolu už neměl
šanci dosáhnout. Že je to zákeřné?
„Jsou to vlastně víc takové šachy než
cokoliv jiného. Člověk musí porazit
toho druhého hlavně správnou tak-
tikou,“ vysvětluje Petr.
Aby ale nedošlo k mýlce! Za sto-
lem zdaleka nestačí jen sedět, právě
naopak. „Čím líp člověk zvládne po-
hyb na vozíku podél stolu, tím vět-
ší má šanci vyhrávat, dosáhnout na
údery a hrát kvalitnější stolní tenis,“
popisuje Petr. S pořízením nového
sportovního vozíku, který je k tako-
vému účelu ideálně vyladěný a na
kterém teď Petr trénuje i závodí, mu
pomohlo Konto Bariéry. Na kola si
dal jako správný reprezentant výplet
v národních barvách.
NA VOZÍK HO POSADILA
LÉČBA RAKOVINY
Pohyb byl rodákovi z východočeské
Chrudimi vlastní už odmalička. Za-
čínal fotbalem, pak postupně propadl
kouzlu stolního tenisu. V pubertě se
ovšem Petrův život obrátil vzhůru
nohama, když mu lékaři diagnosti-
kovali zhoubný nádor poblíž páteře.
Rakovinu se nakonec podařilo vy-
léčit, ozařování si ale vybralo kru-
tou daň. „Nejdřív jsem přestával cítit
nohu, pak jsem s ní začal blbě hýbat.
A pokračovalo to až tak, že jsem
skončil na vozíku,“ vzpomíná. Trvalo
to několik měsíců a všichni se báli,
že se mu onkologické onemocně-
ní vrátilo. Naštěstí to nebyla pravda,
ale kvůli poradiační nekróze míchy
už se Petr na nohy nepostavil. Tehdy
mu bylo 17 let.
V těžkých chvílích pomohla Pet-
rovi rodina a kamarádi, kteří ho dál
brali mezi sebe. Už při rehabilita-
cích si pak vyzkoušel hned několik
sportů na vozíku, aby se záhy vrátil
ke stolnímu tenisu a našel v něm no-
vou motivaci. „Teď už jsem se svým
zdravotním stavem smířený, ale na
začátku mi sport hodně pomáhal.
A byli to právě lidé ze sportu, kteří už
na vozíku nějakou dobu byli, kdo mi
ukázal, že se vlastně nic neděje, že
život běží dál, jde s tím bojovat a žít
úplně normální život,“ vypráví Petr.
MEDAILE JAKO ZADOSTIUČINĚNÍ
S pálkou v ruce se odhodlaný Petr
Svatoš probojoval až do české repre-
zentace, mezi nejlepší stolní tenisty.
Když pak v roce 2020 dostal divo-
kou kartu na paralympiádu v Tokiu
a spolu s Jiřím Suchánkem vybo-
jovali bronzovou medaili v soutěži
družstev, splnil se mu sen. „Je to asi
největší zážitek mého života. Bylo to
všechno úžasné – od paralympiády
po bronzovou tečku. Bylo to obrov-
ské zadostiučinění,“ vzpomíná.
Po čtyřech letech před ním leží
další, na první pohled těžší výzva.
Aby měl šanci paralympijský úspěch
obhájit v létě v Paříži, musí teď objíž-
dět turnaje, vyhrávat zápasy a sbírat
body, aby se kvalifikoval. Kde na to
bere energii? „Musím mít před se-
Když se zrovna nevěnuje stolnímu
tenisu, hraje Petr Svatoš badminton
nebo plave. Ve volném čase také
rád rybaří, ale protože zřejmě nic
nedokáže dělat na půl plynu, chytá
i ryby závodně.
Trénink stolních
tenistů na vozíku
se neliší od
tréninku zdravých
hráčů. Hraje se
akorát víc do stran,
kam sedící soupeř
nedosáhne.