Strana 53
53
Tedy kromě toho, že ses rozhodl mi zničit
jedno z mých nejlepších aut. To je přece
moje věc!“
„Tvoje věc by to možná byla, dokud
to nezačalo být osobní! Vím přesně, co
jsi dělal. Když mi tvůj strýc prozradil, že
jsi byl před úrazem úspěšný playboy,
nepřikládal jsem tomu zprvu význam.
Jen jsem tě litoval. Pak jsem si v papírech
všimnul, že jsi všechny nehody způsobil
ženám, převážně mladým. Což mi nakonec
potvrdilo i sledování. Uzavřel ses téměř
dokonale, nedal se zjistit ani tvůj telefon.
Všechno sis objednával domů přes internet
a zdi svého království jsi opouštěl, jak jsem
vypozoroval, jen v případě lovu. Mám
pravdu?“
V Pavlovi převzala vládu mužská
ješitnost, po letech dobrovolné izolace se
měl komu pochlubit: „Máš pravdu, dědo.
Stala se z toho moje vášeň. Seznámit se
normálně s ženskou se mi nedařilo. Ani
přes inzerát. Všechny odradilo, že jsem
kripl. Pak se mi jednou nedopatřením stal
drobný karambol při cestě od doktora.
Trefil jsem lehce auto jedné slečny, která
měla přítele, ale evidentně se nudila. Už
ani nevím jak, podařilo se mi ji přemluvit,
že nehodu a všechny další záležitosti
sepíšeme u mě doma. Asi je potřeba trochu
zahrát na city. To víš, chudáček na vozíku
je přece neškodný. Strčil jsem tak pomyslně
nohu do dveří a po čase se mi ji podařilo
získat. Trochu jsem přemýšlel a vyvinul
si to postupně jako seznamovací metodu.
S velmi dobrými výsledky. Sám jsem byl
překvapen. Času i peněz mám dost, takže
jsem začal jezdit po městě a vyhlížet si
vhodné objekty a cíle. Někdy to klaplo, jindy
ne, to je normální. Střídal jsem i auta, aby
to nebylo tak nápadné, že jde něco pořád
z jednoho povinného ručení, ale pojišťovny
jsou bystré, jak se zdá… Tak nějak ale pořád
nechápu, v čem je problém a proč je to
pro tebe osobní,“ řekl Pavel a už plný zpět
nabytého sebevědomí si zapálil cigaretu,
nehledě na riziko, že sedí v nabouraném
autě.
Pan Podzimek se musel nejprve několikrát
zhluboka nadýchnout, než odpověděl jakž
takž vyrovnaným hlasem: „Hele, kamaráde,
nic proti tomu, jsme přece chlapi, vlastně
jsem ti to přál a svým způsobem i záviděl.
Byl jsem připraven to i nějak krýt před tvým
strýcem. Jak říkám, bylo mi tě líto. Jenže pak
jsi udělal fatální chybu!“
„Jakou?“ zeptal se nepokrytě udiveně
Pavel.
„Naboural jsi moji dceru!“ vykřikl až
hystericky pan Podzimek. Rázem však
přešel do až mrazivě klidného tónu: „Ty
si teď možná myslíš, že jsem takový ten
tradičně nepřející otec, co by nedal svoji
dceru mrzákovi na vozíku. Ale to se pleteš!
Nejsi jediný na světě, komu se stalo neštěstí.
Moje žena byla po autonehodě řadu let
nechodící. Bohužel brzy zemřela, takže
jsem Karolínu vychovával většinu času
sám. Ona je moje největší štěstí a neměl
bych problém, kdyby si našla muže, co není
dokonalý… Zapůsobil jsi na ni, asi i proto,
že jí tahle situace není vzdálená. Viděl
jsem, jak je šťastná, přál bych jí to, jenže
jsem bohužel věděl, že ve svých lovech
pokračuješ, byť s určitou přestávkou…“
Pavel se náhle začal tvářit provinile, až
z toho opět přešel do vykání: „Počkejte! Já
Karolínu opravdu miluji! Všechno jsem jí
řekl a chci si ji vzít! Většinu z toho příběhu
zná…“
„Až na ty další dvě dívky nedávno, že?“
skočil mu do řeči pan Podzimek a rychle
dodal: „Nechápu, jak se tu můžeš ohánět
láskou ke Karolíně, když klidně pokračuješ
ve svých avantýrách.“
„Koukám, že víte fakt o všem,“
konstatoval Pavel. „Takže určitě víte i to,
kam jsem teď chtěl jet…“
Podzimek se zatvářil rádoby neutrálně,
aby mohl konverzačním hlasem prohlásit:
„Ano. Chystal ses na promoci mojí dcery.
A já na ní teď kvůli tobě budu chybět…“
Pavel beze slova zalovil v kapse a vytáhl
klenotnickou krabičku. Otevřel ji, takže na
světlo vykoukl draze vypadající zásnubní
prsten. Pan Podzimek na něj zamžoural
jako člověk, který potřebuje brýle, aby
něco pořádně viděl, pak si odfrknul
a vydechnul. „Říkala něco o tom, že mi chce
dnes při promoci někoho představit. Rve
mi srdce, když vím, jak bude zklamaná,
že tam nebudu já ani ty. No nic, z tebe se
vzpamatuje a sebe jí vynahradím. A když
jsme u těch náhrad…“ zamyšleně se zarazil
pan Podzimek, aby vzápětí prudce chňapl po
prstenu v krabičce. „Tohle by tak asi mohlo
vynahradit ten můj vrak, jak říkáš. A opovaž
se něco namítat! Když budeš hodný, tak
tvému strýci povím tu nejpřijatelnější verzi
příběhu! Ale jestli o tobě ještě někdy uslyším,
věř mi, že budeš litovat!“
Pan Podzimek vystoupil a pěšky
odešel přímou cestou přes pole a louky
k nejbližšímu nádraží.
Ilustrace: DALL-E