Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 18

REFLEKTOR / SENIORSKÉ ORGANIZACE

s občerstvujícím kontaktem s nej-

menší generací. Mnohým seniorům

vnoučata už odrostla nebo je málo

vídají a chybí jim. Jedna paní mi před

časem řekla, že to čtení je pro ni

půlhodina štěstí týdně,“ líčí paní ře-

ditelka.

Čtecí kouzelné babičky a dědeč-

kové, jak jim paní Jirglová říká, se

rekrutují z opravdu pestré palety

lidí. Mnozí z nich jsou bývalí učitelé

či umělecky činní lidé, ale jsou mezi

nimi i lidé z dělnických profesí. Po

nástupu do projektu se jim dostane

proškolení a kurzu, jak číst pouta-

vě. Rovněž uzavírají dobrovolnickou

smlouvu. Předčítání se přitom věnují

i jinde, například v knihovnách. Or-

ganizace Mezi námi je oslovuje na

doporučení nebo prostřednictvím

seniorských klubů, inzerátů, měst-

ské části a podobně.

Momentálně se věk čtecích senio-

rů pohybuje od 56 do 92 let. Po celé

zemi jich je 250, v Praze pak 130.

Nejstarší paní chodila i během covi-

du, což platilo pro naprostou většinu.

Raději riskovali, než by zůstali zavře-

ní doma.

KOUZELNÝ DĚDEČEK

Mezi předčítajícími seniory pře-

vládají ženy, o to víc si pak hýčkají

„kouzelné dědečky“. Jedním z nich

je i pan Viktor Fatka (72), který ta-

kové označení naplňuje i vizuálně.

Celý život byl hercem a dokonce měl

agenturu, která se věnovala předsta-

vením pro děti. Prostředí nejmenších

diváků je mu tak velmi blízké a má

takové publikum rád.

Když hledal náplň volného času,

dal mu nakonec přednost před ná-

vštěvami nemocnic a domovů pro

seniory, o nichž také uvažoval.

„Školku v Holešovicích mi přidělili,

ale znal jsem ji ještě z divadelních

let,“ říká dědeček Viktor. „Docházím

jednou týdně po poledni do dvou tříd.

Děti moje čtení baví a troufnu si říct,

že mě mají rády. Paní učitelky jsou

na mě moc milé. Mám z toho dob-

rý pocit. Nejsem přitom nějak extra

společenský člověk, ale společnost

lidí mám rád,“ říká muž, pro něhož je

předčítání jen jednou z dalších akti-

vit.

S kamarádem chodí hrát na fla-

šinet na Vyšehrad, čtyřikrát týdně

plave ve Vltavě, řadí se mezi otužilce.

Navštěvuje kurzy kreslení a s další-

mi seniory nacvičuje divadlo, kon-

krétně představení Ryba ve čtyřech.

Pokud všechno půjde dobře, od led-

na by ho měli začít hrát právě pro lidi

z Mezi námi. Naplňuje tak do písme-

ne cíl, který si tato organizace klade,

o plnohodnotném životě i ve vyšším

věku. 

Paní ředitelka

Jirglová dala po

mateřské dovolené

přednost práci

v neziskovce

před bankovním

sektorem.

Čtecí kouzelné babičky a dědečkové,

jak jim paní Jirglová říká, se rekrutují

z opravdu pestré palety lidí. Mnozí

z nich jsou bývalí učitelé či umělecky

činní lidé, ale jsou mezi nimi i lidé

z dělnických profesí.