Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 37

37
šími, až neschůdnými, jak jsme se
o něco později poněkud dramaticky
přesvědčili.
Pozdravy a krátké povídání nás
v průběhu procházky čekaly něko-
likrát. Jakub je ve městě evidentně
známá osoba a baví ho se s lidmi ví-
dat. Lepší je to pochopitelně v letním
období, kdy se víc žije venku. „V se-
zoně to hezky žije u místního rybní-
ka Chmelaře, kde je kemp s chatka-
mi i bezbariérovým WC. Teď je ale
zavřeno, a navíc vypustili vodu kvůli
lovu,“ vypráví Jakub s nostalgií po
teplém počasí.
SCHODY, DLAŽBA, KOPCE…
Pokračujeme do historického jádra.
Cesta vede ulicí Polské lidové armády
do prudkého kopce s dlážděním, toho
dne ke všemu mokrým. Nechávám
se táhnout za elektrickým vozíkem
a mám jisté obavy ze sjezdu při ná-
vratu. Vjíždíme na Mírové náměstí,
které je skutečně pro filmování jako
dělané. O poznání méně už pro život
na vozíku. Vedle dlažby jsou problém
schody a schůdky prakticky do všech
obchodů a provozoven. „Nedostanu
se tu prakticky nikam, ani k dokto-
rovi. Ten je ochotný přijít nebo poslat
sestřičku do bytu, když se děje něco
vážného. Stejně tak si člověk musí
domluvit prakticky všechny ostatní
služby. Alespoň že pošta je přístupná
a holiče mám v domě,“ líčí Jakub vcel-
ku smířeným tónem.
Na několik minut se zastavujeme
u lékárny, která má zvonek označe-
ný symbolem vozíčkáře, ale ani ho
není nutné použít. Milá paní lékár-
nice má výhled ven, takže sama při-
chází. S Jakubem se dobře znají, patří
k pravidelným zákazníkům.
Jakub zaujatě vypráví o Pikartské
věži, bývalé židovské škole, Muzeu
čertů a dalších místech. Prakticky
všude s dovětkem, že tam se nedo-
staneme, snad až na pár restaurací.
Úštěk je v případě vozíčkáře zkrátka
pastva pro oči, ale jen zvenčí. Hezky
a bezbariérově prý však byla rekon-
struována zdejší základní škola, sna-
ží se najít alespoň nějaké pozitivum.
A velké naděje vkládá do nového
starosty, kterého chtěl k naší pro-
cházce přizvat, ale z časových dů-
vodů se to nakonec nepodařilo. Přes
všechna úskalí je poznat, jak to tu má
Jakub rád.
NEPOUŽITELNÁ DRÁHA
Ve svých úvahách o cestách mimo
město několikrát zmínil železnici, a to
i přesto, že jsou zde k vidění nízko-
podlažní autobusy. Jakubovi však prý
nevyhovuje, kudy a kam vedou jed-
notlivé spoje. Zajímalo mě tak místní
nádraží. Navíc to znamenalo jít jinou
cestou než z riskantního dlážděné-
ho kopce. To jsem netušil, že druhou
cestou potkáme na asfaltovém chod-
níku takové snížení, že Jakubův těž-
ký elektrický vozík se na okamžik
postaví na přední kola a jen těsně
unikne pádu! Nakonec jsme se roz-
hodli pro jízdu po silnici, což sice při
cestě k nádraží znamenalo překonat
frekventovanou komunikaci I/15, ale
pořád se to jevilo jako menší riziko.
Železniční nádraží se však ukázalo
jako naprosto nepoužitelné. Nechá-
me-li stranou, že všechno zde do-
slova volá po rekonstrukci, největší
problém jsou nástupiště. Jejich stáří
je minimálně padesát let a o bezba-
riérových normách nemohla ani sly-
šet. Vlastně mohou být výzvou i pro
chodící cestující. Kladné body by mu
možná udělili milovníci romanticky
zanedbaných technických památek.
Jakubovy kýžené cesty do světa bu-
dou tedy muset začít na jiné starto-
vací čáře.
Nedostanu se tu
prakticky nikam, ani
k doktorovi. Ten je
ochotný přijít nebo poslat
sestřičku do bytu, když
se děje něco vážného.
Paní lékárnice
ráda vyjde na ulici
a prohodí pár
přátelských slov.
Vozíčkář v Úštěku
musí spoléhat na
vstřícnost okolí,
protože bariéry
jsou na každém
rohu.
Můžeš